Slova na neděli. Češi jsou proslaveni svým kverulantstvím a kňouráním. Jsme vykořisťováni EU ale jak jinak, evropské peníze nám nesmrdí.

Jdeme NATO! Amíci v Polsku...

Evropská unie není na prahu rozpadu.

 Myšlenka sjednocení Evropských států je už dosti letitá a do praxe ji uvedla především možná největší kontinentální politická osobnost poválečné Evropy, Konrád Adenauer a jeho partneři de Gaspari a De Gaulle. Problémem ovšem je infiltrace nejrůznějších typů kryptokomunistů do vedoucích orgánů EU. Ti z českých voličů kteří na EU nadávají, by si měli uvědomit že i jejich hlasy poslaly do Evropského parlamentu takovou obludnost jako je poslanec Ransdorf. Ti, kdo by si přáli vystoupení z EU či její rozpad si patrně vůbec neuvědomují že Československo a později Česká republika si nikdy jako stát nedokázala získat politické a hospodářské renomé. Česká politika odjakživa připomíná rej exhibujících bláznivých, zlodějských lhářů a díky tomu se na nás okolní svět dívá skrz prsty i když to při své slušnosti neříká nahlas.

 Češi jsou proslaveni svým kverulantstvím a kňouráním a to by se případným vystoupením z EU opravdu nezměnilo. Svoji nedostatečnost české etnikum omlouvá mýtickými bajkami: za Rakouska jsme tři sta let trpěli, první republika nebyla celá léta na pokraji státního bankrotu ale naopak patřila mezi deset nejvyspělejších států světa, republiku jsme proti nepříteli nemohli bránit a když se žádná zrada nekonala tak jsme byli zrazeni, svoji svobodu jsme si vybojovali a loupežné vraždění sudetských Němců bylo hrdinstvím. Komunistům lokajsky poklonkovala většina a komunistickou stranou prošlo 2,5 milionu lidí ale celý národ trpěl komunistickou vládou. Teď mají čeští nacionalističtí vidláci další výmluvu, jsme vykořisťováni EU ale jak jinak, evropské peníze nám nesmrdí. V meziválečném období byli Češi nejméně oblíbeným národem Evropy. Teď to patrně nebude jiné... 

 Jindřich Čech, sociální sítě

Václav Cílek píše Res rustica Bohemica. Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa. Kdo měl brambory, zelí a cibuli, přežil.

Na farmářském trhu

Přítel Jan Rybář rodem z divokých a chladných Beskyd mi vyprávěl o své tetě, která z výnosu celkem nevelkého pozemku dokázala živit deset dětí. Základem byly brambory. Pěstovala je ve třech postupně dozrávajících odrůdách – rané, podzimní a brambory určené ke skladování na zimu. Česká a moravská kuchyně znala desítky slaných i sladkých receptů na jídla z brambor. Každý kraj měl například své bramborové placky, do kterých se mohlo zapékat zelí, houby či polevy z hutného hruškového sirupu.

Další základní plodinou bylo zelí a cibule. Zelí se podobně jako ostatní druhy zeleniny např. květák či dokonce mladé révové listy kvasilo na zimu. Mléčné kvašení se bylo nejspíš od hlubokého pravěku praktikováno mezi Německem, Polskem, Bulharskem až kamsi do Mongolska, Číny a Koreje. Každá zdravá jednoduchá kuchyně budoucnosti se bez něj neobejde. Zelí se krouhalo a nakládalo do keramických soudků. Mnoho lidí to dělá dodnes. Kdo měl brambory, zelí a cibuli, přežil.

K této minimalistické kombinaci je nutné přičíst jablka, česnek a pak něco sladkého – nejspíš sušené hrušky, anebo téměř univerzálně rozšířená švestková povidla. Součástí jídelníčku býval tmavý chléb, máslo, vajíčka a vepřové sádlo či slanina. Výčet by nebyl úplný bez nějakého druhu kořalky vyráběné nejčastěji ze švestek. Byl to lék, který doplňoval prostou stravu. Na této dietě lidé žili a těžce pracovali celé roky. Dvě důležité plodiny však bylo nutné vypěstovat ve větším měřítku na poli – obilí, nejčastěji pšenici a žito – a luštěniny jako byl hrách či čočka. Stará česká kuchyně byla založená na různých druzích hrachu podobně jako země Blízkého východu pracují s různými druhy čočky.
 Na většině českých zahrádek nechyběly
kedlubny, mrkev, salát, ředkvičky, kopr (ten už od hlubokého pravěku), a ještě nedávno i růžičková kapusta a květák.

Tuto základní sestavu je možné do nekonečna doplňovat o různou zeleninu, koření, houby, byliny a lesní plody. Dřív k ní patřilo i technické konopí, len a ovčí příze na látky. Lněné semínko a někdy divoké bukvice se lisovaly na olej. Jaké byliny bylo či dosud je možné nalézt na běžné české zahrádce či v jejím okolí?

Co se sbíralo ještě za mého mládí:

podběl a lipový květ na nachlazení;
máta, meduňka, mateřídouška a dobromysl pro chuť, rýmu a dobré spaní;
kostival a jitrocel na rány a zlomeniny;
třezalka, řepík a heřmánek na celou škálu chorob;
netřesk byl pěstován na plotech a střechách na vnější použití, rány a kožní problémy;
světlík na oči;
šípky na zimní čaje;
bez černý na cokoliv;
kopřivu na čištění těla i na jídlo (a od paleolitu před asi 25 tisíci let asi i na tkané látky, nejstarší textilie světa, respektive její otisk na vypálené hliněné hrudce pochází z Dolních Věstonic na jižní Moravě)
majoránka, kmín a petržel jako to nejběžnější koření.

Kromě toho každá rodina mívala své léčivé směsi či kupovala zvláštní byliny, jako byl hořký, drcený kořen hořce nebo vonné horské směsi z Krkonoš. Skoro se mi o těchto věcech nechce psát, protože jsou příliš samozřejmé, ale možná jsme se od nich tak vzdálili, že budoucím zahradníkům tento prostý výčet jednou při plánování vlastní zahrádky pomůže. Svět je tak plný speciálních znalostí, přípravků a postupů, že na ty úplně základní věci se nejsnadněji zapomíná. Ivan Kratochvíl mi líčil zahrádku svého dětství v Podivíně na Jižní Moravě a říkal přitom: „Hlavně si uvědom, že se nic nevyhazovalo. Zbytky zeleniny sežrala zvířata a nespotřebované ovoce šlo do palírny“.

Poznámka: Pátý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.



Debata Cílka doplňuje...

Ono to je v pořádku, i pan Cílek má právo si na starší kolena vydělat peníze na rozněžnění starších dam, a když přitom zdvihne i varovně prst, bude to jistě záslužné.
Jen mu to prostě osobně nežeru.
Nemyslím si, že na naší době je všechno super. Přesto jsem rád, že v ní žiju.
Pan Cílek dělá, jako by tehdy všichni ve městech pochcípali, protože neměli svoje políčko.
Meduňka je výborná, ale je to spíš zabití volného času, než že by to mělo nějaký reálný význam ji sbírat.
Sušit jahodové listí mě jako dítě, před 35 lety bavilo ... čaj z toho byl ovšem hnusný. A tak dále.
Jako já trávil jako dítě každé léto dva měsíce na chatě v lesích, kde jsme se živili převážně houbama a rybama, borůvkama a malinama. 
Vzpomínky jsou to hezké ... no na běžný každodenní život to není to co by mi chybělo

Humor a vtipy. Ten heřmánek opravdu zabírá....

Německé ženy a pivo...

HEŘMÁNKOVÝ ČAJ.


Zmlácená žena u doktora: 
"Pane doktore, manžel je strašně hodnej, ale jednou za čtrnáct dní vyrazí s kamarádama na pivo a pokaždé, když se vrátí opilej, tak mně šíleně zmlátí." 
Doktor: "Opravdu pokaždé vás zbije?" 
Žena: "Opravdu...pokaždé." Doktor: "Fajn, předepíšu Vám heřmánkový čaj a jakmile vezme manžel za kliku, začněte ho kloktat." 
Po čtrnácti dnech:
"Pane doktore, ten heřmánek opravdu zabírá, kloktala jsem a manžel si mně ani nevšimnul."

Doktor na to: "Já tušil, že bude stačit držet hubu."

Strach a lež součást výchovy dětí víte proč v Česku se krade podvádí i lže beze strachu?

Veselé dítě bez úzkosti a strachu

Na nehostinné a strohé chodbě polikliniky postává řada matek s malými miminky. Jedna po druhé vcházejí s napůl vysvlečenými dětmi do otevřených dveří ordinace na sono kyčlí. Jedna žena má s sebou i staršího chlapečka. Může mu být tak pět let a viditelně se nudí. Co taky dělat, když všude jsou jen dřevěné lavice, kočáry a mimina. Některá i vřeštící.

Chlapec bloumá kolem své matky a odmítá sedět na místě.
„Když budeš zlobit, tak ti pan doktor dá injekci!,“ zjednala si poslušnost svého syna.

Strach a lež součást výchovy dětí

Strach, který (možná) donutí děti poslechnout – tedy zařídí, aby se chovaly tak, jak my očekáváme, ale....
… sebere jim důvěru, že jsou v rodině v bezpečí. Respektive, že jsou ve světě v bezpečí.
A tak se začnou bát. A když se bojí, jsou ve střehu. A když jsou ve střehu, reagují přehnaně. A když reagují přehnaně, tak je rodiče „musí“ krotit. A nebo se ve strachu stáhnou a raději nereagují. Čekají, až se svět prokáže, že je bezpečný. A když jsou takto na čekané, tak je rodiče „musí“ postrkávat k aktivitě, k životu.
Vychovávat zastrašováním je špatné. Je to snadné, je to poměrně slušně účinné, ale je to faul na naše děti. Podpásovka, která se nám vrátí.
Manipulace strachem děti totiž učí, že vždy je tu někdo větší, silnější, zkušenější, mocnější, kdo je sleduje a čeká na chybu, aby je potrestal. V tom se špatně žije. Těžce a bez radosti.

A přitom se tyto děti zastrašováním prakticky nenaučí nic o partnerské komunikaci, naslouchání, domlouvání, schopnosti vyjít jeden s druhým a najít společné řešení. Postupně je takto udusávána jiskřička spontánnosti, radosti a životní vášně, se kterou na tento svět děti přicházejí.
A pak přichází puberta, kdy zastrašované děti mají příležitost poslat vyhrožující autority někam. A je dobře, když to udělají, protože jen tak mají možnost najít zpět svoji sílu, která jim byla odňata vyhrožováním. Až když odmítnou rodiče i s jejich faulovatými taktikami, osvobodí se od strachu z potrestání a to je opojná zkušenost. Čím víc strachu na ně bylo navaleno, tím bouřlivější puberta.

Poznámka: Už víte tedy proč v Česku se krade a podvádí beze strachu? Možná také proč je tolik alkoholiků? Úzkost (anxiosita) a strach mají své kořeny v dětství.

Proč asi jsou předepisována lékaři ve velkém množství psychofarmaka (Prozac a j.)
Proč asi děti křičí ze spaní a některé se pomočují v noci?

Vývoj českého humoru

Sen o svobodě - Harley Davidson

Strašidlo číhá na východě

Pravý český vtip z jisté doby, ale stále platný. Východ přináší zlo. To blbec potřebuje. Shodí totiž vše co je zdravé dobré a prospěšné pro lidstvo. A že těch trubků je...davy hlupáků žijí a škodí.
Z hlupáků je nejhorší deprivant - ten ovšem není hloupý, bývá dokonce inteligentní co je horší, je poškozený ve ve své osobnosti a škodí kudy chodí...

- Co bys dělal, kdyby se otevřely hranice na západ?
- Vylezl bych si na vysoký strom, aby mě neušlapaly ty davy
- A co kdyby se otevřely hranice na východ?
- No to bych si musel vylézt na nějaký ještě mnohem vyšší strom
- Proč??
- No abych dobře viděl na toho blba, co by tam šel...

Ta lehkost psaní s humorem a pozitivním vtipem

Vybraný dobrovolník jde otestovat klukům dosud nejasný výraz

V prastarém vtipu číšník účtující hostovi oběd si zároveň mumlá názvy jednotlivých zapisovaných položek:

- Tak to máme polévku dvacetpět korun, svíčkovou s knedlíčkem stodvanáct korun, minerálka dvaadvacet korun, jeslitopude dvac... 
- Jaký jeslitopude?! přeruší ho rázně host.
- No tak to nepude.
Zkouškám podobného typu se říká test, pokusný balónek, sonda vypuštěná před akcí naostro. V uvedeném příkladu testoval číšník hostovu pozornost a kupní sílu. Nádherná scéna z filmu Knoflíková válka zachycuje testování síly a mohutnosti nadávky. Vybraný dobrovolník jde otestovat klukům dosud nejasný výraz, ty impotente! Rasance uštědřené facky přesvědčila všechny o neobyčejně vysoké hodnotě použitého oslovení.

Čas letních prázdnin pocukrovaný navíc velkolepou podívanou na olympijský cirkus a kšeft s komoditou, která kdysi bývala sportem, dává možnost testovat i rizikové varianty probíhajících vládních „reforem“ bez většího nebezpečí. (Pamatuju si na povzdech jednoho vysokého takysportovního komunistického funkcionáře: Kdyby tam – mistrovství světa v něčem – byli naši kluci, tak by si nikdo ani nevšim, že jsme zdražili.) U nás teď byly v krátké době vypuštěny čtyři balonky:
- odvolání jediného (alespoň pro část obyvatel) důvěryhodného ministra Pospíšila;
- spuštění nefunkčního registru motorových vozidel;
- vládní návrh na zvýšení platů ústavních činitelů;
- prohlášení ministra spravedlnosti, že na místo státního zástupce vypíše výběrové řízení (příště už to bude losovačka?).

Vláda nás oslovila o několik kalibrů silnějším výrazem, než je impotent. Nenacházeje přiměřeného a současně publikovatelného komentáře, půjčuji si od Karla Poláčka text zápisu z deníčku pana Kebrleho: „Viděl jsem výrostka na střeše. Jak se události vyvinou?“
Lze usuzovat, že vláda počítá s tím, že naši kluci (i naše dívky) v Londýně budou. Nebo také s reprízou děje zachyceného lidovou tvořivostí koncem osmdesátých let:

Soudruh první tajemník KSČ si svolal lid na Staroměstské náměstí a oznámil, že maso není a nebude, hajzlpapír není a nebude, v sobotu že se bude pracovat a benzin podraží na dvojnásobek. Projev zakončil výzvou, a teď mi všichni můžete políbit pr...! stáhl si kalhoty a otočil se ke shromážděným příslušnou tělesnou oblastí. Když se dlouho nic nedělo, otázal se jednoho ze svých podržtažků, co lid na náměstí dělá. Dostalo se mu stručné odpovědi: „Řadí se po okresech.“

Zdroj: MUDr. Radkin Honzák psychiatr a psychosomatik 

Poznámka: Pokud někomu fejeton nestačí nebo neporozuměl (to se může stát) - skočte si na stránku SKVĚLÝ DOMOV!

Max Kašparů je vzdělaný člověk

Princezna se zlatou hvězdou na čele

Dnes téma Pohádky a Maxmilián Kašparů. Odkaz na český rozhlas...

PELHŘIMOVSKÝ PSYCHIATR - JAROSLAV MAX KAŠPARŮ

se narodil v roce 1950 v Žirovnici. Vystudoval postupně několik oborů - stomatologii na LF v Praze, všeobecné lékařství na LF v Bratislavě, pedagogiku, etiku a náboženství na TF v Českých Budějovicích.

Curicullum vitae

 
• Stomatologie na Karlově univerzitě v Praze
• Všeobecné lékařství na Komenského univerzitě v Bratislavě
• Pedagogika a etika na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích
• Katolická teologie na Teologickém institutu v Badíně a Spišské Kapitule
• Doktorandské studium na Katolické univerzitě v Ružomberku.
• Habilitace na TF v Košicích.
• • psychiatrie
  • pedopsychiatrie
  • systematická psychoterapie ( hypnozologie )
  • psychosomatická medicína

  • Lékařská praxe

    • 30 roků ústavní i ambulantní psychiatrické a pedopsychiatrické praxe
    • 30 roků pastorální medicíny ( od roku1989 veřejně )
    • 25 roků praxe v hypnoterapii
    • 17 roků praxe soudního znalce v oboru psychiatrie a pedopsychiatrie

Jak to vidí...     Max Kašparů, psychiatr, jáhen
Závislost na nákupech, kuřáci a reklama na obrazovce...



Pohádky sleduji výběrově - vždyť 80 % těch dnešních podle mě vůbec není pohádkami. Existují dva druhy pohádek: v jedněch o něco jde, kdežto v těch druhých jde jen o kratochvilné tvrdnutí dětí před obrazovkou. Pohádka má mít své morální a logické jádro - co je to za „příběh“, ve kterém jde tunel na procházku k pětiúhelníku a cestou ho přejedou povidla? Znám dokonce „pohádky“, které vedou děti k agresivitě - nedávno jsem měl v ordinaci děvče, které mělo rozbitý nos, protože ji spolužák při psaní zezadu praštil pěstí do hlavy a ona se třískla o lavici. Dotyčný prý viděl v televizi, jak spolu tímhle způsobem žertovala nějaká kreslená zvířátka. Já si pohádky vybírám podle autorů námětu - když ho napsal Andersen, Němcová nebo Erben, vždycky si pochutnám.

Krásná země česká

Krajina Jeseníky - Česko

Ztráta odpovědnosti za krajinu

Šumavské město kdo to pozná tady?

znamená také jistý úpadek ve společenských vazbách. Mizí ta hierarchie "farář, lékař, učitel a sedlák" a do popředí se dostávají lidé, kteří se zemí neumějí dobře zacházet nebo jsou to vyloženě prospěcháři. Celkově to ruší po staletí balancovanou společenskou stabilitu a dochází k degradaci těch míst. Výsledkem je i to, že si lidé na vesnicích často ani nerozumějí. Jsou to jakési izolované jednotky, nemají společnou řeč. (Hájek ct.24.cz)

Mění se funkce venkova.
 V pohraničních oblastech po odsunu předcházejícího obyvatelstva byla většina staveb využívána lidmi, kteří s tím neměli žádné zkušenosti, nebo úplně minimální. Dochází tak k rozsáhlé devastaci celých venkovských celků.
Nakonec s přibýváním volného času a možnosti obstarat si bydlení mimo centra za účelem rekreace postupně vzniká chalupářské a chatařské nadšení, které vdechuje vesnickým oblastem nový život.
A jsou oblasti, kde chalupáři tvoří hlavní část a vytvářejí novou komunitu. Střední Čechy jsou jedna z nejvíc zanedbaných oblastí celých Čech. Tak exemplárně zpustlé vesnice jako někde na Kladensku v jižních Čechách nebo v pohraničí prakticky nenajdete.

Ve středních Čechách jsou celé vesnice, kde nenajdete starousedlíka. Tam, kde jsou starousedlíci jako třeba na jižní Moravě, vesnice přežila a drží si sociální strukturu, je malebná a funguje. Ve středních Čechách je to někdy hluboký smutek. Ale na to se dá nějak navázat, dá se to opravit, dá se s tím ledasco dělat.

Takže: vnitřní Sudety je oblast, ze které odešli lidé, a ti noví se ještě nenaučili s tou zemí zacházet.

Na závěr:  Přečtete si i zajímavý článek Michaely z Jeseníků o tom, jak našoulala při toulce revírem jelena šestnácteráka v období říje jděte tam z odkazu.

Originální původní fotografie autora jsou ilustrační a poznáte je?

Zdroj: ct.24.cz

České soudnictví

Ústavní soud České republiky není součástí systému obecných soudů, ale jeho základním posláním je garantovat ústavnost právního řádu a poskytovat ochranu základním (ústavním) právům fyzických a právnických osob na základě ústavního pořádku České republiky, a to i proti rozhodnutím obecných soudů, která by nebyla s ústavním pořádkem České republiky v souladu. Sídlem Ústavního soudu je Brno (v budově Zemské sněmovny, kde od roku 1991 sídlil Ústavní soud ČSFR). Je zakázáno shromáždění v okruhu 100 m od budov Ústavního soudu nebo od míst, kde Ústavní soud jedná.

Vojtěch Cepl zakladatel

Ústavní zákon o československé federaci v roce 1968 v článku 101 stanovil: „V České socialistické republice a v Slovenské socialistické republice působí ústavní soudy republik. Jejich působnost a zásady organizace stanoví ústavní zákony národních rad.“ Toto ustanovení československé ústavy nebylo nikdy po dobu její platnosti naplněno, stejně jako tehdejší ustanovení ústavního soudu ČSSR. Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky nakonec vznikl až v roce 1991 na základě dalšího ústavního zákona. Ústavní soud Slovenské republiky byl zaveden první ústavou Slovenské republiky s účinností od 1. října 1992, avšak naplněn byl až po zániku Československa. Ústavní soud České republiky, ustavený od 1. ledna 1993 a naplněný počátkem roku, tak nemohl navázat na historii České republiky z doby federace, ale personálně i názorově do značné míry navázal na Ústavní soud ČSFR.

Úkolem Ústavního soudu České republiky je dbát na ochranu ústavnosti.

Ústavnímu soudu České republiky náleží tyto pravomoci: Ústavní soud rozhoduje
a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,
c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy,
g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy,
h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy,
i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,
l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí,
m) o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.

Přestože Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není nejvyšším článkem systému obecných soudů, jako poslední vnitrostátní instance de facto slouží. Proti jeho rozhodnutí existuje jediný další prostředek nápravy, a to stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.

Poslední události a rozhodnutí:
Ústavní soud zrušil čtyřprocentní snížení platů soudců. Šlo podle něj o protiústavní krok. Opatření platilo od ledna a měla platit do konce roku. Nález Ústavního soudu vstoupí v platnost 30. září 2010.

Rozhodnutí bylo jednomyslné, žádný soudce neměl odlišné stanovisko. Ústavní soudci tak navázali na své starší nálezy, podle kterých musí být soudcovský plat stabilní.

„Soudce je v jiném postavení než ostatní zaměstnanci státu, protože je ve své roli výrazným způsobem limitován. Musí dbát o to, aby byl nezávislý, důstojný a je to také otázka dělby moci a justice by měla být vnímána jako jedna ze tří mocí ve státě,“ řekl soudce zpravodaj Stanislav Balík.
Komentář k rozhodnutí: 
Každý nebo hodně informovaných lidí s přehledem to zhodnotí jako arogantní, hodně neskromný krok lidí soudců, kteří jsou hodně odtrženi od spolupráce ...souznění s českým lidmi, národem, který šetří. Proč si myslíme, že peníze soudce kazí?
Stalo se to, že soudce je už ne běžný člověk v populaci, který lidem rozumí, ale individuum počítající kopec peněz jako skrblík (ale ten kontakt a souznění i kamarády měl)
Soudce není přítel...to je zákonný strašák, žijící v textech paragrafů, ne člověk v normě, člověk moudrý a uznávaný - to není ani v představě. Lékař udělá lidskou chybu - platí, je souzen. Soudce chybu dělá často, to vidíme a kdo dělá ty, ty, ty? Pokuty pro něho neplatí? On člověk není, je to stroj moci, který si dělá co chce. Bojte se. Bojte!

Zdroj: cs.wikipedia.org, rozhlas.cz

Moon River Judita Čeřovská Marta Kubišová a další výběr! Pro dobrou náladu. Evergreen!

Moon River řeka skály a vegetace břehů

Je to starý světový evergreen.
Moon River ... a u nás ji v 60. letech proslavil Karel Gott, byl to jeho první vydaný singl u firmy Supraphon... jinak to taky zpívala Judita Čeřovská... ...
Moon River Judita Čeřovská /Henry Mancini, Jiřina Fikejzová/

Slova na neděli - já mám ten sen

Železnice na Korsice

Uteklo mnoho roků, všechno je jinak. Myslím na to, aby nikdy nezmizela ze světa láska. Láska, která není vypočítavá ...

Moderní člověk je smutně sám, truchlivě svobodný a samostatný. Čili jinými slovy, je málo sociálního vědomí, sociální pospolitosti, schopnosti k oběti. Jen aby to moc nebolelo. Všeobecný zájem jen potud, pokud jde souběžně s našimi zájmy, úcta k jiným, jen pokud se tím zvyšuje naše vlastní, láska k jiným jen pokud z ruky a kapsy neubývá, ustupujeme, jen abychom se tím pevněji a šíře mohli rozkročiti a snadněji bližního vytisknouti zpátky, upřímnost jen neškodnou, lacinou a trhovou, lásku k pravdě jako k vepřové pečeni, pokud chutná, ke kráse, pokud dráždí a lechtá, pokud na tom záleží naše renomé atd.
Vidíte všude ten úzký pruh, ty malé vášně, ty přízemní touhy. Neumíme se povznést na výši všeobecných zájmů, všelidských potřeb, aby tyto daly směr síle naší vůle, aby tyto zajaly láskou naše srdce, aby tyto podmiňovaly naši práci.
Ovšem - kde je pravda?

"Na čem záleží, je mé štěstí -" řeknou někteří.

Mají pravdu ti zbrklí, přepjatí, nadšení mladí lidé, kteří prý mají vidění prorocká, nebo stáří s tou svou omrzelostí a smutkem vysloužilých, životem udřených koní?
 Je hrozné v té bezradnosti.  Jsou svobodni a mají pravdu? Či spíše ti spoutaní ohledy, láskou, obětí, povinností, úřadem, mravním názorem?
Smutné závěry intelektualismu, vítězství rozumu, člověk jest to, co mluví, ne to, co jedná, dnešního člověka můžete slyšeti, ne viděti, stačí vám k tomu jen sluch, ne zrak a srdce. Pak se vám jeví moderní, pokročilý, nový.
 Životem svým vleče se ve starých formách žití a jeho myšlenky letí daleko napřed. Neříká, že to je vždycky jeho vina. Bývá často též stržen tím obrovským proudem šosáctví, prostřednosti a nápodobení, jenž zaplavuje celou zemi.
Nové myšlenky jako vlašťovky se u nás ukazují, a naši básníci je vítají svými zpěvy, zapadlí sami až po krk do sněhu věčné naší zimy.
Duše není jen fotografická dílna, odkud se vrací pouze mrtvý obraz, mrtvý otisk toho, co se v ní obráží.
Duše jest pole, kde semeno roste do nových úrod a stonásobného užitku.

Ale toto pole musí býti připraveno. Každé bylině se nedaří na každém poli. Pole musí býti připraveno. Tak i duše. Co se zaselo, má vyklíčiti. Každá idea má přejíti jako energie do vůle, a v činu se vrátit jako plod do stodoly života zevnějšího. Stálá přeměna energie a nic se neztrácí.

Zdroj: ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98