T. G. Masaryk biografie historie komentáře a názory, české hovory na netu, Evropa a my, Historie, T.G.Masaryk

Hrdí čeští vlastenci odmítají vše německé a na všech úrovních se zaklínají tatíčkem Masarykem. Patrně nevědí, že i onen blahoslavený tatíček byl produktem německého prostředí a Čechem se stal když obdržel místo na Karlově univerzitě v Praze.

President Masaryk

Nemůže být pochyb o tom, že kdyby takové místo obdržel například v Laibachu, byl by při své radikální a neukotvené povaze vášnivým Slovincem.
Když T. G. Masaryk vystupoval proti německému obyvatelstvu českých zemí nepřátelsky a nazval je potomky kolonistů, nezmínil, že on sám je minimálně z části německého původu.
Tvrzení autorů Masarykových biografií o jeho původu je těžko přijatelné.
Jak v první − napsané Zdeňkem Nejedlým a vydané v Melantrichu v třicátých letech 20. století, ještě dříve, než se Nejedlý jako předseda československé akademie věd stal Masarykovým odpůrcem -, tak i v poslední vydané biografii francouzského autora Alaina Soubigoua (Paseka 2004) jsou svorně za rodiče uváděni Josef a Tereza Maszárikovi (i když Soubigou se jako o fámě zmiňuje i o Nathanu Redlichovi jako možném otci).

O otci prvního československého prezidenta lze úspěšně pochybovat. Matka Masarykova, kuchařka v domácnosti statkáře Nathana Redlicha, počala v polovině roku 1854. Skutečný otec nelenil a krátce na to zajistil těhotné služebné jako ženicha svého kočího Jozefa Maszárika, byť byl o deset let mladší než nevěsta. (Zajímavé ovšem je , že negramotný Jozef Maszárik neuměl německy a Masarykova matka Terezia Kropatzek (lživě uváděná v české historii jako Terezie Kropáčková) ovládala češtinu dosti špatně. Když se Tomáš narodil, obdržel příjmení získané matkou po nedávné svatbě.Tato tvrzení jsou převzata z publikace židovského lékaře v mládí žijícího v Holíči.

(H. J. Tauber se ve svých 24 letech v roce 1941 dostal do české zahraniční vojenské jednotky u britského vojska. Po válce dokončil studia medicíny na Karlově univerzitě a 21 let působil jako lékař v Čechách. Na jaře 1968 odešel do Izraele. Tam také česky napsal knihu Atlantida holíčských Židů, která vyšla roku 2003, ještě za života autora, v pražském židovském nakladatelství Sefer. Jak autor zdůrazňuje, jeho kronika se opírá jen o vzpomínky. Žádné historické doklady a prameny nepoužil. Pozorný čtenář ovšem uzná, že paměť autorova je nezpochybnitelná.)

Tak je tu například vzpomínka na příjezd téměř osmdesátiletého Masaryka do rodné obce, tedy do Kopčan. Ve chvíli před projevy v naprostém tichu předseda místního pohřebního bratrstva vykřikl: „Celej starej Redlich!“ V Kopčanech se nedal prezidentův původ ututlat.
A ještě to není všechno, nač upozorňuje doktor Tauber. Panu Redlichovi se z řádného židovského manželství narodil po 19 letech od narození Tomáše syn Josef, který se stal ve Vídni vysokoškolským profesorem (národního hospodářství) v 35 letech. Konečně jako jeho starší nevlastní bratr, který profesuru získal dokonce ve dvaatřiceti.

Přiměřeně...přiměřeně

Masaryk se profesorem sociologie a filosofie stal po studiích, které mu byly vzhledem k výrazné inteligenci umožněny jistě nikoli přičiněním rodičů, když se napřed učil kovářem. Oba nevlastní bratři se znali a Josef Redlich navštěvoval Tomáše Garrigua Masaryka dle Tauberova svědectví jako prezidenta v Praze na Hradčanech a také v Lánech. Zemřel o rok dříve než Masaryk.
Německý autor Karl Hausner tvrdí, že: „ Masaryk byl židovsko-německého původu... Česky se naučil až počátkem dospělosti... Masarykova matka byla dcerou německého hostinského, a byla oplodněna Nathanem Redlichem, rakouským Židem.
Jak se do historických studií vloudil tento údaj? V r. 1875 požádal Masaryk Vídeňskou univerzitu o připuštění k závěrečné zkoušce z filozofie. K žádosti přiložil vlastoručně německy psaný životopis, ve kterým uvedl mj. „...Byl jsem od nejútlejšího mládí pečlivě vychováván a opatrován laskavou matkou, jejíž obětavé lásce za všechno vděčím... V němčině jsem dosáhl brzo pokroku, jazyk mi nebyl zcela cizí, vždyť má matka byla Němka.“ (Překlad ve studii Viléma Doležala Masarykova cesta životem, I. díl, 1920.)

V Redlichově rodině byl prý tento Masarykův původ vždycky znám a nikdy nebyl popírán; Terezie Masarykova prý prostřednictvím advokáta Aloise Pražáka dostávala od Redlichovy rodiny zvláštní finanční podporu pro syna Tomáše studujícího na brněnském gymnáziu.

 - Závěr: Tomáš Masaryk co do původu byl snad stoprocentní Němec (a zpola žid), přinejmenším však (uznáme-li původ po meči za nejistý) Němec poloviční. Věděl to, ale musel tento svůj původ zamlčovat, aby byl ve svém národě brán vážně.
A to byla „nejen jeho osobní tragédie“, nýbrž vedlo to k „veliké tragédii českých zemí 19. a 20. století“.
Masaryk nedokázal najít v sobě dost odvahy k tomu, aby řekl: „Ano, jsem Čech, ale mám německou matku a doznávám, že patřím k oběma národům této země, že bych nebyl naživu, kdybych neměl tyto dva konkrétní rodi­če.
Pokládám tento původ z obou národů za osobní bohatství, právě tak jako je bohatstvím této země skutečnost, že je obývána dvěma národy.“ Nuže, tolik odvahy Masaryk neměl.


Jindřich Čech, sociální sítě

Ti lidé, kteří je tehdy, v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: Já za tohle všecko můžu!

Komáři, to je nick neboli přezdívka hmyzu jako parazita

„Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu.

 Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly. Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje.“  Ať mi nikdo nevykládá, že tohle ti tehdejší voliči nemohli tušit! Koneckonců za neinformovanost se platí (a oni informovaní být mohli, moskevské procesy, Katyn, pakt s Hitlerem a všechno další mohlo otevřít oči každému, kdo byl ochoten vidět a nedat se zblbit propagandou a už tehdy viktoriánským radikalismem), jenže oni za svou neinformovanost či pitomost nechali zaplatit druhé – několik generací dopředu odsoudili k placení za svou blbost.  Člověk by měl vidět věci tak, jak jsou, ve vší krutosti a nezalepené chlácholivými flastry výmluv, pozdních vytáček a polopravd.

Ti lidé, kteří je tehdy, v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: „Já za tohle všecko můžu! Já jsem dobrovolně hlasoval pro doživotní otroctví pod sovětským režimem.“

 A ti, kdož volili tehdejší sociální demokraty, ti už nemají ani výmluvu toho lpění na předpotopním, zastydlém radikalismu – to už byli jen a jen hlupáci, kteří si mysleli, že volit sociální demokraty v roce 1946 bude stejně bezkonsekventní jako v roce 1935. Tyhle hloupé Jonáše leviatan samozřejmě sežral první. Ale oni nad propastí hrozícího půlstoletí nebo století v nesvobodě si neodpustili volbičku s výhradou: my sice nejsme komunisti, ale taky nemáme nic společného s protikomunistickými, „reakčními“ stranami.  My jsme sociální demokraté. (Majerovci ovšem byli předem destinováni k porážce, ale i oni sehráli neblahou roli už tím, že se v situaci hrozící katastrofou rozhodli pro „výhradovou“ enklávu v prohnilé straně, místo aby šli zásadně proti komunistům.) Definitivní porážce demokracie pak nahrála právě celá (celá odvedená jak stádo ovcí) sociální demokracie, ve spojenectví s níž získali komunisti většinu (myslím něco přes 50 procent) a mohli přistoupit – vybaveni potřebnými ministerstvy a poslanci – k naplánování machtergreifungu zvaného Únor 1948. Sovětská intervence ve prospěch komunistické menšiny by byla tehdy nemyslitelná, byla to léta, kdy Stalin ještě neměl atomovou bombu, jenomže idioti s volebním právem se v roce 1946 postarali o to, aby v Československu byla komunistická (+ sociálně demokratická) většina. Pak už bylo možné všechno.  Pak už všechno jelo jako po másle. A tak to budu opakovat znova a znova: kdo za tenhle srab trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný. Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle krutě jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než třicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že „ono by to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdybysme…“ Hovno! Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.


Zdroj: Zábrana, Jan: Celý život – výbor z deníků 1948/1984, Torst 2001.


Básník Jan Zábrana sdíleno sociální sítě a webové stránky

Slova na neděli. Češi jsou proslaveni svým kverulantstvím a kňouráním. Jsme vykořisťováni EU ale jak jinak, evropské peníze nám nesmrdí.

Jdeme NATO! Amíci v Polsku...

Evropská unie není na prahu rozpadu.

 Myšlenka sjednocení Evropských států je už dosti letitá a do praxe ji uvedla především možná největší kontinentální politická osobnost poválečné Evropy, Konrád Adenauer a jeho partneři de Gaspari a De Gaulle. Problémem ovšem je infiltrace nejrůznějších typů kryptokomunistů do vedoucích orgánů EU. Ti z českých voličů kteří na EU nadávají, by si měli uvědomit že i jejich hlasy poslaly do Evropského parlamentu takovou obludnost jako je poslanec Ransdorf. Ti, kdo by si přáli vystoupení z EU či její rozpad si patrně vůbec neuvědomují že Československo a později Česká republika si nikdy jako stát nedokázala získat politické a hospodářské renomé. Česká politika odjakživa připomíná rej exhibujících bláznivých, zlodějských lhářů a díky tomu se na nás okolní svět dívá skrz prsty i když to při své slušnosti neříká nahlas.

 Češi jsou proslaveni svým kverulantstvím a kňouráním a to by se případným vystoupením z EU opravdu nezměnilo. Svoji nedostatečnost české etnikum omlouvá mýtickými bajkami: za Rakouska jsme tři sta let trpěli, první republika nebyla celá léta na pokraji státního bankrotu ale naopak patřila mezi deset nejvyspělejších států světa, republiku jsme proti nepříteli nemohli bránit a když se žádná zrada nekonala tak jsme byli zrazeni, svoji svobodu jsme si vybojovali a loupežné vraždění sudetských Němců bylo hrdinstvím. Komunistům lokajsky poklonkovala většina a komunistickou stranou prošlo 2,5 milionu lidí ale celý národ trpěl komunistickou vládou. Teď mají čeští nacionalističtí vidláci další výmluvu, jsme vykořisťováni EU ale jak jinak, evropské peníze nám nesmrdí. V meziválečném období byli Češi nejméně oblíbeným národem Evropy. Teď to patrně nebude jiné... 

 Jindřich Čech, sociální sítě

Správně česky pozitivní poznámka o sovách, skřivanech a tak vůbec o spánku a rytmu života

Sova pálená

Pozitivní úterý...

Dnes jsem přišla do práce pozdě jen o deset minut. Naštěstí už se tam pro pozdní příchody na mě už neškaredí. To už tak člověk dostane do vínku, že se mu ráno nejlíp spí.
Lidi jsou prý skřivani a sovy. Jestli je to tak, to brzké vstávání si zcela jistě odsouhlasili právě ti skřivani předtím, než se sovičky probudily. 
Pak zatlačili na jejich špatné svědomí, poukázaly na to, co už stihli práce, než se sovy vydadaly a bylo to.
Narodit se sovou znamená narodit se s nálepkou lempla. Teda ne. Posun je později. Dokud jste na prsu, či na lahvičce, vás za vytrvalé ranní spaní chválí. Na talíři to máte až s talířem s houskou při vstávání do školky. A to vás zaskočí.
Paradoxně, anebo vlastně ne, jsou na tom nejhůř děti sov. Místo, aby se jim dostalo pochopení... Maminka, nebo tatínek skřivan vás probudí zhruba tak patnáct minut po tom, co se vyčurají i vy tamto, posnídají, použijí zubní niť hned po elektrickém kartáčku, s úsměvem a láskou. Ňu ňu ňu vstávej děťátko. Rodič sova dítě sovu hned po ránu vyděsí. Volá na něj: "Ježišmarjá vstávej, zaspali jsme." Tak dítě sovu naučí být hned po ránu vytřeštěné a také pocitu, že se musí něco dohnat. Naučí ho špatnému pocitu.
Možná je to stejné, jako s praváky a leváky. Já jsem možná předělaný skřivan. Pamatuju z dětství, jak se mi chtělo vstávat a žít, ale rodiče říkali, ještě lež a nevstávej. Teď mi naskočila Svatební košile od Erbena. Jestli neznámý autor v dětství neprožil stejné trauma, jako já. Že by to byl zašifrovaný vzkaz nějakého zoufalého skřivana?
Co jsem tak postřehla, sovy se skřivany nemají problém. Sovy jsou vůbec tolerantní osoby. Jak by byl svět líbezný, kdyby nebylo skřivanů... Obchody by se neotvíraly před devátou třeba. Musí se otvírat v šest nebo sedm jen kvůli nim. Sova nesnídá, poněvadž spěchá se zapojit do skřivany nastaveného procesu. Roztržitě.

Hele a co takhle nějaká revoluce?

 Upozadit ty vstáválky. Zařídit si to podle svého. Jako do anarchie bych nešla. Řád to mít musí. Myslím, že z domova by člověk neměl odcházet před desátou. Skřivani, aby sovy nerušili, by měli povoleno co libo jim jest. Ale až od osmé. Do té doby jich jejich činnost musela být tichá. Třeba větrat doma by si mohli. Ale to by neskousli a my sovy jsme natolik moudré, že jim od božího rána dovolíme dělat cokoliv.
V Bibli se píše, že klid na zemi bude, až ulehne beránek se lvem. Udělala bych tam opravu. Klid na zemi bude, až skřivan nebude mít problém se sovou, to znamená nikdy. Což není zrovna pozitivní konec, ale co se dá dělat...


Hana Blahova, sociální sítě

Čas utíká stále rychleji, někdy si tak ráno u zrcadla říkám „ neznám tě, ale umeju tě“, ale jakmile se proberu, tak si uvědomím, že je to pořád jeden velký mejdan, že je to prostě Velká Nádhera. Tak teď celá napnutá čekám.. copak bude dál?

Někdy si tak ráno u zrcadla říkám...

Tak bych chtěla ještě jednou hrooozně moc poděkovat VŠEM za všechna ta milá přání, no a když už má člověk jednou ty narozeniny, tak mu to prostě nedá aby se nevyhnul nějaké trapné životní rekapitulaci...
Takže si tak říkám, co mi ten dosavadní život dal a co vzal a přicházím na to, že to vlastně bylo všechno úplně skvělý.

Začalo to báječným dětstvím a mládím, které jsme strávila v bytě na nábřeží naproti Mánesu, kde rodiče pořádali takový nikdy nekončící mejdan, na kterém se mohutně popíjelo, kouřilo a diskutovalo, všichni totiž měli, díky rusákům, spoustu času.. Společně s námi bydlela také pomatená babička, která asi nikdy tak nějak úplně nepochopila, že přišli komouši, všechno jí sebrali a její krásný byt rozdělili na dva. Takže tam, ve stínu starožitného nábytku, pořádala večírky pro své přeživší buržoasní kamarády, čemuž skoro vždy předcházela návštěva kadeřníka, který ze mě udělal blonďatého andělíčka a babička mě pak předváděla jako opičku Judy a nutila mě jíst kaviár, který jsem plivala a tajně cpala do kapes nějakých báječných šatiček, které pak máma musela prát na valše a příšerně nadávala. Tak jsem ho raději později úspěšně cpala a vtírala do rohů a záhybů babiččina úžasného biedermeier sofa. Tato parta žila ve vzpomínkách, tak nějak mimo realitu, a já byla nucena stále poslouchat o tom, jak zakládali Devětsil, kdo s kým chodil v Paříži ve 30tých letech, jaké báječné paneláky tam postavil jakýsi Corbusier, (Kačenko víš, ten, co sedával tam, co sedíš teď ty) a jaká je škoda, že babičce shořely všechny to obrazy od Štýrského, Toyen, Zrzavého a dlaších kámošů, což mě ale vůbec nezajímalo, páč jsem chtěla skákat gumu s holkama na plácku u Vojtěcha.

No a v neposlední řadě jsem toto období strávila s o devět let mladším bráchou, se kterým jsme musela sdílet pokoj, což mě speciálně v pubertě nevýslovně sralo... byli jsme absolutně nekompatibilní dvojice,... já sjížděla na kazeťáku Sex Pistol a cvičila na bicí, on skákal, ověšen puškami ze západního Německa, po starožitném prádelníku a hrál si na Pražské povstání...Občas si mě vyzvednul můj německý děda a se slovy „cholka, ve zdravém těle, zdravý duch“ jsme vyrazili pěšky na Pražský Hrad, kam jezdili autobusy se západoněmeckými turisty. Byla jsem po dlouhé době první holka v rodině a splňovala jsem absolutně všechny parametry dětí vybraných do akce Lebensborn, takže se tam se mnou děda Franz chlubil a občas se nám dokonce podařilo vyloudit colu nebo fantu v plechovce, což byla tenkrát velká vzácnost a já jí pak doma usrkávala třeba i dva dny.

V období puberty začala jedna velká jízda... už jsem nemusela jezdit na chalupu ani na Rujánu, čas jsem trávila na skateboardu na Strahově, na zakázaných koncertech, v zahradní hospodě na Žofíně, na diskotékách, případně jsme o víkendech doma u Mánesa, když naši odtáhli bráchu na chalupu, vesele propalovali peřiny při bujarých večírcích.

Všude bylo spousta kluků a zábavy, takže dobu, kdy bych se měla vzdělávat a dělat demi plié a piqué na konzervatoři, jsem trávila převážně v Depresu, v hodpodě U sviní, případně ve vinárně U Křížovníků. V té době se ze mě taky stal tak trochu sportovec, což byla v naší rodině, velká novinka …v zimě jsem vyrážela s partou na Boží dar a v létě na skateboardové závody. V obou případech se ale více než na sportovní výkony, kladl důraz spíše na večerní a noční řádění.

Toto období trvalo celkem dlouho, pořád bylo všude spousta kluků a zábavy, akorát se trochu proměnili podniky.. později bylo in vysedávat ve Slávii, pařit u Kafků a končit v Orlíku, nad kterým jsem bydlela, což bylo velmi praktické. Začalo se více diskutovat, všichni jsme najednou hrozně četli a měli názor na všechno, kluci přestali mít beďary, holky si holily nohy, všichni začali tak nějak intouštět a začala se klubat, v dnešní době tolik propíraná, Lumpenkavárna.

Pak tak nějak člověk trochu dospěl a najednou ta Praha byla taková malá a špatně se dýchalo, komouši se roztahovali všude a všude kolem nás kroužil strach. Kluci se báli vojny, holky se bály, že otěhotněj a budou muset před komisi, doložky se v naší partě moc nevydávali, někteří kámoši se nedostávali na školy, kam chtěli, jiní kámoši si zase pořizovali červené legitky, aby se na ty školy dostali a měli ten život jednodušší,... tak bylo na čase zvednout kotvy a jít dál....

No a pak, v té kapitalistické cizině, člověk tak nějak dospěl úplně, zažila jsem období hledání identity a chudoby, naučila se být pokorná k určitým věcem, zjistila jsem ,že nic není zadarmo, začala jsem si vážit věcí, které jsem dříve brala jako samozřejmost, potkala jsem spousta skvělých lidí a navštívila spoustu zajímavých míst, naučila se několik řečí, našla konečně vztah k té nenáviděné a rodinou vnucované němčině a začala věřit, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Kluků bylo pořád všude spousta, zábavy ovšem méně, páč už nebylo tolik času…

No a pak, když už jsem byla tak nějak dospělá úplně, tak jsem si pořídila přítele, myčku, pračku, auto a krásnou, chytrou, prostě úplně nejbáječnější Jůlinku a začalo období zodpovědnosti, což se ale nevylučovalo s další zábavou..Ve východní Evropě začal obrovský mejdan, tak jsme s Julčou tak nějak stále pendlovaly, mezi domovem v Bruselu a Berlínem, kde se začínali kamarádit Ossi und Wessi a kde jsme si užívali díky tátovi schicky micky života. Taky jsme čím dál častěji jezdily do Prahy, kde se stal prezidentem náš soused z nábřeží, kde se začaly prodávat nějaké směšné kupony, díky kterým měli češi náramně zbohatnout a kde se začali objevovat moji a mých rodičů kamarádi, kteří byli Husákem vyhnáni ze země. Komouši museli vrátit, co ukradli a já si postavila dům, zasadila strom, rozešla se s přítelem, potkala spoustu dalších báječných lidí, užívala si dovolené s Julinkou, naučila se vařit, koupila si svůj první počítač, naučila se pracovat s excelem a vytvářet mé milované tabulky..

No a pak už byl člověk tak hrozně dospělý, že si říkal, co jako bude dál???? Tak jsem si našla jednoho toho Husákova vyhnance a v období, kdy tzv biologické hodiny pomalu dotikávaly, si pořídila Homolky, no a začal pěknej fičák...

Za svůj dosavadní život jsem absolvovala dohromady cca 25 školních besídek, sjela jsem cca 20km pozadu na lyžích a při tom neustále opakovala „špičky k sobě“, spotřebovala jsem tuny balíků papírových plen, hektolitry sirupu na kašel, několik balení tekutého pudru na neštovice, do zblbnutí jsem se všemi potomky opakovala tdnka, tdnka a bdouček bdouká, navštívila jsem mnohokrát různé dětské pohotovosti a zažila spoustu řevu při povinných očkováních.

Nikdy by mě ale nenapadlo, že já, vychovaná v absolutně nesportovní rodině, kde jediným trochu uznávaným sportem byl tenis, budu další z dekád vstávat před pátou, trávit skoro veškerý volný čas na zimních stadionech, zavazovat brusle, nandavat chrániče, pít kafe z automatů, fandit, dojímat se....a už vůbec by mě nenapadlo, že mě to bude bavit....

Čas utíká stále rychleji, ...někdy si tak ráno u zrcadla říkám „ neznám tě, ale umeju tě“, ale jakmile se proberu, tak si uvědomím, že je to pořád jeden velký mejdan, že je to prostě Velká Nádhera.

Tak teď celá napnutá čekám.. copak bude dál????


Kateřina Černá  sociální sítě

Rok uteče jako voda a plody naší práce už dozrály

To není karta žaludské eso co právě držíte v ruce - ale dub. Žaludy.

Přece jen jsme doma v Česku. Práci máme až nestíháme. Sledujeme také ty války psychopatů a deprivantů...perou se o moc!
My jsme ovšem tvrdí patroni, jak ty žaludy s čepičkou. Také ji hned před každým nesmeknete. Prostě typ městský sedlák, český frajer.

Evropské jazyky už někteří ovládáme slušně.

Komu to pálí - je ve světě. Z mála. Hlupci zůstali. 
A psychopati s nízkým IQ perlí na facebooku.

Pravidlo! Kde není česká zem, naše IQ nelez tam!

#české hovory na netu

Zkázoděl český analýza

Kříž v české krajině

.... mě Zločinná vydra kapitalismu už nemá čím překvapit, ale teď čtu nějakýho kreténa nedomrlýho, jak si v diskusi roztahuje kušnu: "Ve zločinnosti jsme (ČR) překonali i italskou mafii". Sami to vidíte: Tak liberální společnost máme, že něco takovýho může klidně hiphopovat po internetech, místo aby to kydalo volům! (Martin Maly)

Co je to, kdo je to ...Zkázoděl?

To jsou ti, jak všude vypráví, jak je celá společnost v totálním rozkladu, bída kam se podíváš, zlatej středověk, teď je to všechno zkorumpovaný, rozkradený, prohnilý, naše děti jsou odsouzeny k zotročení a my zemřeme na mor z chemtrails. Na jakoukoli racionální argumentaci (třeba srovnání s minulostí, srovnání se světem, historické porovnání, průzkum...) reagují agresivně, pokřikem o vymytých bezmozcích, co nevidí, v jaké zkáze žijeme atd. V rámci psychické hygieny doporučuju s nima nediskutovat.

Zdroj: sociálni siť facebook 

Špetka české textové poezie...Bůh je materiální. Bůh je především materiální. a taky je v tom úžasnym konceptu, kterýmu se trochu neohrabaně říká příroda.

Řeka je věčný tok přírody....

Urodilo se na sociální síti facebook:

Zastavení je materiální...

Bůh je materiální...bůh je především materiální a vůbec není transcedentální. je v tramvaji a ve vlaku a v elektrickym osvětlení, v tom především a nádherně, je v igelitkách a taky ve vodě, především ve Vltavě, mojí rodné řece....a taky je v tom úžasnym konceptu, kterýmu se trochu neohrabaně říká příroda.

Poznámka: Je to pohled zdravý nebo perseverace?
Přesto a možná i proto tato poznámka má něco hezkého v sobě.

Originální fotografie si určitě prohlédněte ve zvětšení na celý displej je to zážitek okamžiku kamery.

Když o česku tak na českém webu pracovní skupiny a z českého google

Vše moudré, co lidstvo vymyslelo, bylo zapsáno
 či vyřčeno.
 Zbývá se podle toho začít chovat.

Hezky česky si to povíme...
Ovšem kdo by to řekl lépe než zkušený a známý člověk. Žena v Česku u internetového Velkého Bratra - Google.
Přečtěme si co se píše na webu, je to aktuální a konstatuje stále situaci. Jen tak se nezmění. Jen Čas umožní změnu. Čas pokryje díry v systému, to jistě Taťána le Moigne dobře ví, má už zkušenost...
    cituji její slova:
"Věřím, že přijde doba, kdy budeme sebevědomou zemí s dobrými zákony a zdravými lidmi, pokud je to to, co opravdu chceme, a tedy pro to také něco uděláme. A pokud budeme mít to štěstí, že mír dál zůstane nad naší krajinou. Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno, i sebe, zpívá se v krásné písni Baroko. Jelikož jsem životní optimista, věřím, že jsme navzdory všemu, co máme za sebou, neztratili sami sebe. A jak říkával můj děda, vše moudré, co lidstvo vymyslelo, již bylo zapsáno či vyřčeno. Zbývá se podle toho začít chovat."
   Připomenutí kdo to je: Taťána le Moigne (42) vystudovala informatiku na Vysoké škole ekonomické. Od října 2006 řídí zastoupení společnosti Google v České republice. V oboru informačních technologií působí sedmnáct let, pracovala například pro firmy Digital Equipment nebo Abakus Distribution. Deset let strávila ve společnosti Microsoft, kde pracovala na obchodních a marketingových pozicích v Praze, Mnichově a Londýně.

  Vše moudré, co lidstvo vymyslelo, již bylo zapsáno či vyřčeno. Zbývá se podle toho začít chovat.

A teď natvrdo:
Češi ve velkém cestují, poznávají svět, učí se cizí řeči. Mladí lidé mají svůj názor a zdá se, že se cítí být nejen Čechy či Moravany, ale i Evropany. Máme krásnou a malebnou krajinu. Můžeme kdykoliv odjet a kdykoliv se vrátit. Doma už neříkáme jiné věci než ve škole. To je jen pár věcí, kvůli kterým jsem zpátky. S malým dodatkem: ty poslední dvě věty v tom výčtu jsou naprosto zásadní.

Život v cizině ukázal, kolik dobrého máme doma, ale také umožnil porozumět bolesti těch, kteří jako já odešli, ale nesměli se vrátit.
Mých 20 let svobody mi umožnilo pochopit řadu věcí. Že svoboda je poznaná nutnost a jako životní hodnota ničím jiným nenahraditelná. A že úcta ke svobodě začíná ve výchově, tedy uvnitř každého z nás. Zároveň mě samozřejmě řada věcí trápí, a to přesto, že si uvědomuji, že léčba schizofrenie, pokud je vůbec možná, je velice obtížná a dlouhodobá. Svobodu jsme získali, bohužel bez detailního návodu, jak s ní naložit.
Málokomu před těmi dvaceti lety došlo, že svoboda je především zodpovědnost.
K sobě i k druhým:
 Národ, zvyklý léta brilantně manévrovat v režimu, co není zakázáno, je dovoleno, přešel s flexibilitou sobě vlastní do režimu dovoleno je i to, co je zakázáno. Z dnešního pohledu je evidentní, že česká společnost je stále nemocná.
Důvodů je mnoho.
! Absence hodnot a jasně vymezených hranic, co je správně a co už ne. Kvalita práva a jeho vymahatelnost. Nedostatek charakterů, osobností, obecně uznávaných vzorů pro naši společnost. Lhostejnost lidí jako důsledek ztracené víry a naděje v lepší vedení naší země. Necitlivost k přírodě a krajině. Nedostatek vkusu a citu pro skutečnou kvalitu a nadčasovou krásu. Konzum v nás. Zoufalá úroveň péče o starší občany. Až na výjimky katastrofální úroveň vzdělávání. Naprostá absence systémové výchovy ke slušnosti, ohleduplnosti, pokoře, toleranci a úctě jako nutných pilířů zdravé společnosti.
Tvorba pseudocelebrit a ignorance opravdových celebrit. Praha jako stát ve státě. Zanedbaný rozvoj měst a obcí. Sebestřednost a zahleděnost do sebe. Malost. Závist. !

Najdeme i některé české pozitivní vlastnosti a skutky? Ano. Třeba  zde.

Zdroj: idnes.cz

+Taťána le Moigne