 |
| Někdy si tak ráno u zrcadla říkám... |
Takže si tak říkám, co mi ten dosavadní život dal a co vzal a přicházím na to, že to vlastně bylo všechno úplně skvělý.
Začalo to báječným dětstvím a mládím, které jsme strávila v bytě na nábřeží naproti Mánesu, kde rodiče pořádali takový nikdy nekončící mejdan, na kterém se mohutně popíjelo, kouřilo a diskutovalo, všichni totiž měli, díky rusákům, spoustu času.. Společně s námi bydlela také pomatená babička, která asi nikdy tak nějak úplně nepochopila, že přišli komouši, všechno jí sebrali a její krásný byt rozdělili na dva. Takže tam, ve stínu starožitného nábytku, pořádala večírky pro své přeživší buržoasní kamarády, čemuž skoro vždy předcházela návštěva kadeřníka, který ze mě udělal blonďatého andělíčka a babička mě pak předváděla jako opičku Judy a nutila mě jíst kaviár, který jsem plivala a tajně cpala do kapes nějakých báječných šatiček, které pak máma musela prát na valše a příšerně nadávala. Tak jsem ho raději později úspěšně cpala a vtírala do rohů a záhybů babiččina úžasného biedermeier sofa. Tato parta žila ve vzpomínkách, tak nějak mimo realitu, a já byla nucena stále poslouchat o tom, jak zakládali Devětsil, kdo s kým chodil v Paříži ve 30tých letech, jaké báječné paneláky tam postavil jakýsi Corbusier, (Kačenko víš, ten, co sedával tam, co sedíš teď ty) a jaká je škoda, že babičce shořely všechny to obrazy od Štýrského, Toyen, Zrzavého a dlaších kámošů, což mě ale vůbec nezajímalo, páč jsem chtěla skákat gumu s holkama na plácku u Vojtěcha.
No a v neposlední řadě jsem toto období strávila s o devět let mladším bráchou, se kterým jsme musela sdílet pokoj, což mě speciálně v pubertě nevýslovně sralo... byli jsme absolutně nekompatibilní dvojice,... já sjížděla na kazeťáku Sex Pistol a cvičila na bicí, on skákal, ověšen puškami ze západního Německa, po starožitném prádelníku a hrál si na Pražské povstání...Občas si mě vyzvednul můj německý děda a se slovy „cholka, ve zdravém těle, zdravý duch“ jsme vyrazili pěšky na Pražský Hrad, kam jezdili autobusy se západoněmeckými turisty. Byla jsem po dlouhé době první holka v rodině a splňovala jsem absolutně všechny parametry dětí vybraných do akce Lebensborn, takže se tam se mnou děda Franz chlubil a občas se nám dokonce podařilo vyloudit colu nebo fantu v plechovce, což byla tenkrát velká vzácnost a já jí pak doma usrkávala třeba i dva dny.
V období puberty začala jedna velká jízda... už jsem nemusela jezdit na chalupu ani na Rujánu, čas jsem trávila na skateboardu na Strahově, na zakázaných koncertech, v zahradní hospodě na Žofíně, na diskotékách, případně jsme o víkendech doma u Mánesa, když naši odtáhli bráchu na chalupu, vesele propalovali peřiny při bujarých večírcích.
Všude bylo spousta kluků a zábavy, takže dobu, kdy bych se měla vzdělávat a dělat demi plié a piqué na konzervatoři, jsem trávila převážně v Depresu, v hodpodě U sviní, případně ve vinárně U Křížovníků. V té době se ze mě taky stal tak trochu sportovec, což byla v naší rodině, velká novinka …v zimě jsem vyrážela s partou na Boží dar a v létě na skateboardové závody. V obou případech se ale více než na sportovní výkony, kladl důraz spíše na večerní a noční řádění.
Toto období trvalo celkem dlouho, pořád bylo všude spousta kluků a zábavy, akorát se trochu proměnili podniky.. později bylo in vysedávat ve Slávii, pařit u Kafků a končit v Orlíku, nad kterým jsem bydlela, což bylo velmi praktické. Začalo se více diskutovat, všichni jsme najednou hrozně četli a měli názor na všechno, kluci přestali mít beďary, holky si holily nohy, všichni začali tak nějak intouštět a začala se klubat, v dnešní době tolik propíraná, Lumpenkavárna.
Pak tak nějak člověk trochu dospěl a najednou ta Praha byla taková malá a špatně se dýchalo, komouši se roztahovali všude a všude kolem nás kroužil strach. Kluci se báli vojny, holky se bály, že otěhotněj a budou muset před komisi, doložky se v naší partě moc nevydávali, někteří kámoši se nedostávali na školy, kam chtěli, jiní kámoši si zase pořizovali červené legitky, aby se na ty školy dostali a měli ten život jednodušší,... tak bylo na čase zvednout kotvy a jít dál....
No a pak, v té kapitalistické cizině, člověk tak nějak dospěl úplně, zažila jsem období hledání identity a chudoby, naučila se být pokorná k určitým věcem, zjistila jsem ,že nic není zadarmo, začala jsem si vážit věcí, které jsem dříve brala jako samozřejmost, potkala jsem spousta skvělých lidí a navštívila spoustu zajímavých míst, naučila se několik řečí, našla konečně vztah k té nenáviděné a rodinou vnucované němčině a začala věřit, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Kluků bylo pořád všude spousta, zábavy ovšem méně, páč už nebylo tolik času…
No a pak, když už jsem byla tak nějak dospělá úplně, tak jsem si pořídila přítele, myčku, pračku, auto a krásnou, chytrou, prostě úplně nejbáječnější Jůlinku a začalo období zodpovědnosti, což se ale nevylučovalo s další zábavou..Ve východní Evropě začal obrovský mejdan, tak jsme s Julčou tak nějak stále pendlovaly, mezi domovem v Bruselu a Berlínem, kde se začínali kamarádit Ossi und Wessi a kde jsme si užívali díky tátovi schicky micky života. Taky jsme čím dál častěji jezdily do Prahy, kde se stal prezidentem náš soused z nábřeží, kde se začaly prodávat nějaké směšné kupony, díky kterým měli češi náramně zbohatnout a kde se začali objevovat moji a mých rodičů kamarádi, kteří byli Husákem vyhnáni ze země. Komouši museli vrátit, co ukradli a já si postavila dům, zasadila strom, rozešla se s přítelem, potkala spoustu dalších báječných lidí, užívala si dovolené s Julinkou, naučila se vařit, koupila si svůj první počítač, naučila se pracovat s excelem a vytvářet mé milované tabulky..
No a pak už byl člověk tak hrozně dospělý, že si říkal, co jako bude dál???? Tak jsem si našla jednoho toho Husákova vyhnance a v období, kdy tzv biologické hodiny pomalu dotikávaly, si pořídila Homolky, no a začal pěknej fičák...
Za svůj dosavadní život jsem absolvovala dohromady cca 25 školních besídek, sjela jsem cca 20km pozadu na lyžích a při tom neustále opakovala „špičky k sobě“, spotřebovala jsem tuny balíků papírových plen, hektolitry sirupu na kašel, několik balení tekutého pudru na neštovice, do zblbnutí jsem se všemi potomky opakovala tdnka, tdnka a bdouček bdouká, navštívila jsem mnohokrát různé dětské pohotovosti a zažila spoustu řevu při povinných očkováních.
Nikdy by mě ale nenapadlo, že já, vychovaná v absolutně nesportovní rodině, kde jediným trochu uznávaným sportem byl tenis, budu další z dekád vstávat před pátou, trávit skoro veškerý volný čas na zimních stadionech, zavazovat brusle, nandavat chrániče, pít kafe z automatů, fandit, dojímat se....a už vůbec by mě nenapadlo, že mě to bude bavit....
Čas utíká stále rychleji, ...někdy si tak ráno u zrcadla říkám „ neznám tě, ale umeju tě“, ale jakmile se proberu, tak si uvědomím, že je to pořád jeden velký mejdan, že je to prostě Velká Nádhera.
Tak teď celá napnutá čekám.. copak bude dál????
Kateřina Černá sociální sítě
