Prezident zasahuje a Kemel to kreslí vtipně

Kde je Ovčáček?? Neviděli jste ho?

T. G. Masaryk biografie historie komentáře a názory

Přiměřeně...přiměřeně
Hrdí čeští vlastenci odmítají vše německé a na všech úrovních se zaklínají tatíčkem Masarykem. Patrně nevědí, že i onen blahoslavený tatíček byl produktem německého prostředí a Čechem se stal když obdržel místo na Karlově univerzitě v Praze.

Nemůže být pochyb o tom, že kdyby takové místo obdržel například v Laibachu, byl by při své radikální a neukotvené povaze vášnivým Slovincem.
Když T. G. Masaryk vystupoval proti německému obyvatelstvu českých zemí nepřátelsky a nazval je potomky kolonistů, nezmínil, že on sám je minimálně z části německého původu.
Tvrzení autorů Masarykových biografií o jeho původu je těžko přijatelné. Jak v první − napsané Zdeňkem Nejedlým a vydané v Melantrichu v třicátých letech 20. století, ještě dříve, než se Nejedlý jako předseda československé akademie věd stal Masarykovým odpůrcem -, tak i v poslední vydané biografii francouzského autora Alaina Soubigoua (Paseka 2004) jsou svorně za rodiče uváděni Josef a Tereza Maszárikovi (i když Soubigou se jako o fámě zmiňuje i o Nathanu Redlichovi jako možném otci).

O otci prvního československého prezidenta lze úspěšně pochybovat. Matka Masarykova, kuchařka v domácnosti statkáře Nathana Redlicha, počala v polovině roku 1854. Skutečný otec nelenil a krátce na to zajistil těhotné služebné jako ženicha svého kočího Jozefa Maszárika, byť byl o deset let mladší než nevěsta. (Zajímavé ovšem je , že negramotný Jozef Maszárik neuměl německy a Masarykova matka Terezia Kropatzek (lživě uváděná v české historii jako Terezie Kropáčková) ovládala češtinu dosti špatně. Když se Tomáš narodil, obdržel příjmení získané matkou po nedávné svatbě.Tato tvrzení jsou převzata z publikace židovského lékaře v mládí žijícího v Holíči.
(H. J. Tauber se ve svých 24 letech v roce 1941 dostal do české zahraniční vojenské jednotky u britského vojska. Po válce dokončil studia medicíny na Karlově univerzitě a 21 let působil jako lékař v Čechách. Na jaře 1968 odešel do Izraele. Tam také česky napsal knihu Atlantida holíčských Židů, která vyšla roku 2003, ještě za života autora, v pražském židovském nakladatelství Sefer. Jak autor zdůrazňuje, jeho kronika se opírá jen o vzpomínky. Žádné historické doklady a prameny nepoužil. Pozorný čtenář ovšem uzná, že paměť autorova je nezpochybnitelná.)

Tak je tu například vzpomínka na příjezd téměř osmdesátiletého Masaryka do rodné obce, tedy do Kopčan. Ve chvíli před projevy v naprostém tichu předseda místního pohřebního bratrstva vykřikl: „Celej starej Redlich!“ V Kopčanech se nedal prezidentův původ ututlat.
A ještě to není všechno, nač upozorňuje doktor Tauber. Panu Redlichovi se z řádného židovského manželství narodil po 19 letech od narození Tomáše syn Josef, který se stal ve Vídni vysokoškolským profesorem (národního hospodářství) v 35 letech. Konečně jako jeho starší nevlastní bratr, který profesuru získal dokonce ve dvaatřiceti. Masaryk se profesorem sociologie a filosofie stal po studiích, které mu byly vzhledem k výrazné inteligenci umožněny jistě nikoli přičiněním rodičů, když se napřed učil kovářem. Oba nevlastní bratři se znali a Josef Redlich navštěvoval Tomáše Garrigua Masaryka dle Tauberova svědectví jako prezidenta v Praze na Hradčanech a také v Lánech. Zemřel o rok dříve než Masaryk.
Německý autor Karl Hausner tvrdí, že: „ Masaryk byl židovsko-německého původu... Česky se naučil až počátkem dospělosti... Masarykova matka byla dcerou německého hostinského, a byla oplodněna Nathanem Redlichem, rakouským Židem.
Jak se do historických studií vloudil tento údaj? V r. 1875 požádal Masaryk Vídeňskou univerzitu o připuštění k závěrečné zkoušce z filozofie. K žádosti přiložil vlastoručně německy psaný životopis, ve kterým uvedl mj. „...Byl jsem od nejútlejšího mládí pečlivě vychováván a opatrován laskavou matkou, jejíž obětavé lásce za všechno vděčím... V němčině jsem dosáhl brzo pokroku, jazyk mi nebyl zcela cizí, vždyť má matka byla Němka.“ (Překlad ve studii Viléma Doležala Masarykova cesta životem, I. díl, 1920.)

V Redlichově rodině byl prý tento Masarykův původ vždycky znám a nikdy nebyl popírán; Terezie Masarykova prý prostřednictvím advokáta Aloise Pražáka dostávala od Redlichovy rodiny zvláštní finanční podporu pro syna Tomáše studujícího na brněnském gymnáziu.
 - Závěr: Tomáš Masaryk co do původu byl snad stoprocentní Němec (a zpola žid), přinejmenším však (uznáme-li původ po meči za nejistý) Němec poloviční. Věděl to, ale musel tento svůj původ zamlčovat, aby byl ve svém národě brán vážně.
A to byla „nejen jeho osobní tragédie“, nýbrž vedlo to k „veliké tragédii českých zemí 19. a 20. století“.
Masaryk nedokázal najít v sobě dost odvahy k tomu, aby řekl: „Ano, jsem Čech, ale mám německou matku a doznávám, že patřím k oběma národům této země, že bych nebyl naživu, kdybych neměl tyto dva konkrétní rodi­če. Pokládám tento původ z obou národů za osobní bohatství, právě tak jako je bohatstvím této země skutečnost, že je obývána dvěma národy.“ Nuže, tolik odvahy Masaryk neměl.


Jindřich Čech, sociální sítě



Ti lidé, kteří je tehdy, v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: Já za tohle všecko můžu!

Komáři, to je nick neboli přezdívka hmyzu jako parazita
„Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu.

 Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly. Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje.“  Ať mi nikdo nevykládá, že tohle ti tehdejší voliči nemohli tušit! Koneckonců za neinformovanost se platí (a oni informovaní být mohli, moskevské procesy, Katyn, pakt s Hitlerem a všechno další mohlo otevřít oči každému, kdo byl ochoten vidět a nedat se zblbit propagandou a už tehdy viktoriánským radikalismem), jenže oni za svou neinformovanost či pitomost nechali zaplatit druhé – několik generací dopředu odsoudili k placení za svou blbost.  Člověk by měl vidět věci tak, jak jsou, ve vší krutosti a nezalepené chlácholivými flastry výmluv, pozdních vytáček a polopravd.

Ti lidé, kteří je tehdy, v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: „Já za tohle všecko můžu! Já jsem dobrovolně hlasoval pro doživotní otroctví pod sovětským režimem.“

 A ti, kdož volili tehdejší sociální demokraty, ti už nemají ani výmluvu toho lpění na předpotopním, zastydlém radikalismu – to už byli jen a jen hlupáci, kteří si mysleli, že volit sociální demokraty v roce 1946 bude stejně bezkonsekventní jako v roce 1935. Tyhle hloupé Jonáše leviatan samozřejmě sežral první. Ale oni nad propastí hrozícího půlstoletí nebo století v nesvobodě si neodpustili volbičku s výhradou: my sice nejsme komunisti, ale taky nemáme nic společného s protikomunistickými, „reakčními“ stranami.  My jsme sociální demokraté. (Majerovci ovšem byli předem destinováni k porážce, ale i oni sehráli neblahou roli už tím, že se v situaci hrozící katastrofou rozhodli pro „výhradovou“ enklávu v prohnilé straně, místo aby šli zásadně proti komunistům.) Definitivní porážce demokracie pak nahrála právě celá (celá odvedená jak stádo ovcí) sociální demokracie, ve spojenectví s níž získali komunisti většinu (myslím něco přes 50 procent) a mohli přistoupit – vybaveni potřebnými ministerstvy a poslanci – k naplánování machtergreifungu zvaného Únor 1948. Sovětská intervence ve prospěch komunistické menšiny by byla tehdy nemyslitelná, byla to léta, kdy Stalin ještě neměl atomovou bombu, jenomže idioti s volebním právem se v roce 1946 postarali o to, aby v Československu byla komunistická (+ sociálně demokratická) většina. Pak už bylo možné všechno.  Pak už všechno jelo jako po másle. A tak to budu opakovat znova a znova: kdo za tenhle srab trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný. Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle krutě jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než třicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že „ono by to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdybysme…“ Hovno! Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.


Zdroj: Zábrana, Jan: Celý život – výbor z deníků 1948/1984, Torst 2001.


Básník Jan Zábrana sdíleno sociální sítě a webové stránky


SOUMRAK SELSKÉHO STAVU 1949-1960. Byli stěhováni všichni. Děti, i sedmdesátiletí rodiče kulakovi. Vše ale probíhalo v naprostém utajení.

Dobové fotografie jsou velmi smutné jak komunista vyhání lidi z vesnice
Na utajeném jednání předsednictva ÚV KSČ dne 14. října 1948 se jednalo především o zemědělské politice. Zachoval se zápis účastníka tohoto jednání, který konstatuje, že primitivnost nejvyšších státních představitelů byla přímo otřesná.

 Zápotocký jako typický odborář
považoval za nepřítele celou vesnici. Kopecký vysvětloval, že Marx neměl v otázce zemědělství jasno, avšak Lenin a Stalin věděli, jak na to. Napřed dát rolníkům půdu a potom je přitlačit do kolchozů... Problém byl, jak pojmenovat třídního nepřítele. Většinou nechtěli nejdříve použít nečeské slovo kulak, když Gottwald doporučil výraz boháč.

A pak šlo již všechno jako na másle. Ve směrnici z 30. května 1950 se uvádělo, že při slučování pozemků bude třeba vesnického boháče vytlačit na okraj honů nebo katastrů tím, že jeho půda bude přidělena JZD. Po přijetí trestního a soudního zákona v roce 1950 dostávaly příslušné krajské a okresní výbory KSČ tajné instrukce, jak zákon uplatňovat. Byly vytvořeny trestní komise, které „budou rozhodovat zejména o trestech odnětí svobody, které budou vykonávány v táborech nucené práce...“. Okresním výborům KSČ bylo uloženo nadále omezovat vesnické boháče, ale dosáhnout toho, aby tuto politiku dělali malí a střední rolníci sami. Navíc ti, kteří ztratili půdu, budou ve vesnici překážet, a proto musejí být vesnice odstraněni.
V roce 1951 se boj přiostřil. Ukázalo se, že někde přijímali větší sedláky do družstev, což bylo označeno za škodlivou praxi. Větší sedlák, i když prodá pozemek nebo ho předá dobrovolně družstvu, psalo se ve směrnicích, je mnohem nebezpečnější jako člen JZD – nezbavil se totiž svého kapitalistického myšlení, svých vykořisťovatelských zvyklostí. Ministr Ďuriš ve svých pokynech přímo nabádal, aby vesničtí boháči byli vystěhováváni a jejich domy pak využity pro družstevní účely. V květnu 1951 bylo rozhodnuto, aby vodítkem pro určení charakteru vesnického boháče bylo vlastnictví někdy již 8-12 ha a za vesnické boháče měli být považováni i menší vlastníci půdy, pokud při tom byli hostinskými, mlynáři, zahradníky, řezníky nebo obchodníky. Navíc bylo nařízeno, aby byla kategorie vesnických boháčů rozšířena i o osídlence pohraničí, kteří si zabrali nejlépe vybavené usedlosti po vysídlených Němcích. A bylo to.
Stáří ve městě
Od 1. srpna 1950 do konce 1. čtvrtletí 1951 bylo potrestáno 48 485 rolníků. Z toho 82,05 % tvořili rolníci s majetkem pouze do 20 ha. Měsíčně bylo trestáno v průměru 2223 rolníků, v 1. čtvrtletí 1951 se průměr vyšplhal až na 5367 potrestaných rolníků měsíčně. Mezitím byla řada rolníků souzena ve velkých procesech soudních. Protože soudy vynesly v 17 % dokonce tresty pouze podmíněné, byla provedena celostátní instruktáž justice o tom, co dělají v boji proti boháčům špatně. Výsledky to přineslo. Například prokurátoři a soudci kraje Liberec si dali závazek, který poslali ÚV KSČ s tím, že budou ještě důsledněji odhalovat a trestat rozbíječe budování naší socialistické vesnice. Současně byla zahájena akce zbavit nejmladší selské pokolení možnosti odborného vzdělání. Tehdy v roce 1951 se zemědělští studenti ještě postavili na odpor a „protože byla akce špatně připravena“, byla odložena a uskutečnila se o rok později. To byla již připravena „dobře“.
Současně byla provedena čistka justice. Byly vyškoleny tzv. rychlokvašky (totéž bylo za Husáka po roce 1970) a již v roce 1951 ovládali tito „absolventi“ 50 % okresních prokuratur, na Slovensku dokonce 67 % a 84 % krajských prokuratur a na Slovensku 100 %. Všechno bylo málo. V listopadu 1951 začala akce kulak.
Podstatou akce kulak bylo masové vysidlování a přesidlování nepřátelských rolníků-kulaků. Přišlo i na studenty. V lednu 1952 bylo vyloučeno ze studia 505 žáků (z toho 350 do 18 let), Zdeněk Nejedlý dostal za úkol vyčistit i vysoké školy od „vesnických boháčů a městské buržoazie“. V prosinci 1952 bylo vyloučeno 133 vysokoškolských studentů v rámci třídního boje. Akce pokračovala. Koncem roku 1952 bylo vystěhováno 193 selských rodin. V prvním čtvrtletí již 356 rodin. V dubnu a v červnu 618 rodin. Byli stěhováni všichni. Děti, i sedmdesátiletí rodiče kulakovi. Vše ale probíhalo v naprostém utajení. Tedy mělo probíhat. Některé akce volaly do nebe. Ve Velkých Heralticích na Opavsku byli přestěhováni na státní statek staří rodiče (67 let) a žena kulakova ve vysokém stupni těhotenství a s třemi dětmi od 2-5 roků. Kulak sám byl pochopitelně zavřen. K 19. srpnu 1953 bylo konfiskováno asi 2000 kulackých usedlostí a současně došlo k přesídlení přibližně stejného počtu kulackých rodinných celků (hlášení z ministerstva vnitra na ÚV KSČ).

Po krátkém zaváhání (nespokojenost obyvatelstva ukonejšená snižování cen) se pokračovalo. Jen na Slovensku bylo od 1. 7. 1954 do 31. 8. 1955 trestně stíháno 4641 rolníků. Akce pokračovala. V roce 1956 prohlásil A. Novotný, že u nás stále ještě zbývá jediná vykořisťovatelská třída - kulactvo, ale ta že je nyní zbavena možnosti škodit. XI. sjezd KSČ v roce 1958 se znovu usnesl na nutnosti likvidace kulactva jako třídy. Mezitím zabavené zemědělské usedlosti chátraly. Proto bylo přijato opatření k odstraňování ruin. Vše muselo být vymazáno nejen z paměti lidí, ale i z paměti krajiny. To se psal rok 1960. Ještě v roce 1958 bylo označeno za kulacké (tedy s nutnosti zlikvidovat) 6254 usedlostí s výměrou v průměru 18 ha, což bylo pouze 1,5 % celkové výměry Československa. Ale i to bylo třeba odstranit.
Současně je třeba poznamenat, že bylo kompletně zlikvidováno zemědělské družstevnictví, které v první republice patřilo ke špičkovým systémům.

K 1. lednu 1991, ještě před majetkovými restitucemi, bylo v České republice pouze 1142 soukromých zemědělců s průměrem 7,49 ha na jedno hospodářství. To byli ti, které autor charakterizuje takto: V soukromém hospodaření pokračovali jen zatvrzelí jednotlivci, kteří ve velmi ztížených a skromných podmínkách vzdorovali mocenské převaze režimu a s maximálním fyzickým a psychickým nasazením, výlučně vlastními silami a s minimem finančních prostředků, mechanizace apod., udržovali tradice svých předků. V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech představovala soukromá selská hospodářství jen malé izolované ostrůvky vytěsněné většinou na samý okraj zkolektivizovaného katastru JZD a JRD, případně státních statků. Selský stav byl ve druhé polovině výrazně zredukován a oslaben, nikoliv však zcela zlikvidován a vykořeněn.
Takže soumrak? Jistě – staletá tradice selského stavu nezmizela, neboť mnozí potomci dávných selských rodů se na vesnici v devadesátých letech vrátili. Třídní boj proti vesnickým boháčům však nebyl záležitostí nějakých padesátých let. Byl promyšlenou totalitní metodou uplatňovanou vlastně neustále. Mnozí jeho organizátoři jsou stále ještě mezi námi.

Kdo ví o tom něco, ať vypráví dětem.

Hrozné české dějiny. Co je to komunismus. Totalita.


Zdroj: sociální sítě


Divadlo Semafor nás nezajímalo. Veselé juchání pana Suchého a spol. “Pěstujte koťata” a “Na okně seděla kočka, venku štěkal pes” nás neoslovilo ani náhodou.

Momentky z cest 
Ještě jednou k Semaforu, slibuji že naposled….
Když jsem souhlasně přitakal k páně Varyšově (o kterém vůbec nic nevím) kritice Semaforu a pouze dodal, že toto divadlo produkovalo pouze komunální humor, nečekal jsem lavinu ublíženectví a urážek která se na mne sesypala. Inu, dotkl jsem se české ikony, produkující zábavu na světové úrovni. Přece každý správný Čech ví, že celý svět zajímá co se děje v srdci Evropy a tiše závidí naše kvality.

Musím přiznat, že jsem ve svém mládí patřil ke skupině které se říkalo chuligáni. Než jsme přišli ke svým prvním džínsám nosili jsme bohatě prošité plátěné “texasky” a vůbec obecné pohoršení vzbuzující oděvy. Vlasy jsme měli na ramena a lišili se od spořádaných chlapců a děvčat sdružených ve svazu mládeže. Vyznávali jsme rock n roll, náš idol byl Bill Haley a posléze Stouni, Joplinka, Animals, Hendrix a ostatní tehdejší hudební scéna Západu. Četli jsme americkou literaturu, obdivovali ve své blbosti beatniky a celou jejich subkulturu, četli Vladislava Klímu a jinou pěknou podvratnou literaturu.
Divadlo Semafor nás nezajímalo. Veselé juchání pana Suchého a spol. “Pěstujte koťata” a “Na okně seděla kočka, venku štěkal pes” nás neoslovilo ani náhodou. Prostě jsme nepatřili k té skupině, která si ráda společně zazpívala hezky česky, bavila se vtipnými hereckými etudami, společně se upřímně zasmála a freneticky tleskala při každém náznaku protirežimního dvojsmyslu, při kterých mělo obecenstvo spiklenecký pocit že patří k protikomunistickému odboji. Pak si druhý den koupili Mladý svět a možná Mladou frontu a zase poctivě a loajálně plnili své povinnosti a i když si občas zabrblali, věděli, ano - zítra bude líp. Ani vizuální stylizace pánů S+Š s jejich slamáčky a stylem nám nevoněla, ostatně mnohem později jsem zjistil proč, bylo to pouhá nápodoba operetního vídeňského herce Alexandra Girardiho, který ovšem opustil náš svět již v roce 1918, takže tento styl byl v šedesátých letech již poněkud uleželý.
Po Varyšově kritice se ozval i pan Suchý a mluvil cosi o bezprecedentním útoku na svou osobu. Dle mého skromného úsudku to byla zcela normální kritika ale pan Varyš ještě vyjma posouzení uměleckých kvalit současného Semaforu zmínil, že pan Suchý pobírá na dotacích pro své divadlo tuším sedm milionů korun, což je prý neporovnatelně více než dostávají jiná divadla tohoto typu. A jak jde o peníze je oheň na střeše. Možná že někomu přijde obdivuhodné, jak pan Suchý neustále zvedá už značně zvetšelý prapor Semaforu v čele armády která už není a v boji který už dávno skončil. Mně to přijde smutné, ale chápu že každý z nás si musí na udržení nějaké životní úrovně přivydělat.
Ale se Semaforem to bylo i trochu jinak, než jeho fanoušci vědí. Předesílám, že neobviňuji toto divadlo z prorežimních postojů a nějakého druhu kolaborace. Někdo by mohl namítnout že “Život je pro mne obnošená vesta” a “Kdyby tisíc klarinetů” by tomu nasvědčovalo ale byla to patrně jen normální úlitba jakých najdeme spoustu. Ovšem přes všechno peskování, komunistický režim toto divadlo více potřeboval než nepotřeboval. Byl to někdejší ministr vnitra Barák, v komunistickém světě velmi zvláštní osobnost, který aktivně podpořil divadlo Semafor, protože bylo třeba odklonit zájem mládeže od zhoubného působení západní kultury. Mám dokonce dojem že jsem patrně v knize “Ve znamení temna” autora Františka Augusty a někdejšího čs. špiona, četl, že zvuková aparatura a dva magnetofony byly Semaforu poskytnuty právě ministerstvem vnitra. Ale má paměť už není co bývala, a tak se omlouvám pokud tohle není přesná informace.
Existence Semaforu posloužila ve své době jako zdání jakési pseudosvobody a jeho barevně optimistická kulisa posloužila k odstínění svinstev které se odehrávala v temném pozadí.
Velmi se omlouvám milovníkům středního proudu české kultury že nevyznávám její hodnoty a neslintám blahem při poslechu Gotta, Pilarové, Suchého a jiných českých hvězd... promiňte, já prostě mám jenom jiný vkus a kultura chlemtačů piva mne neoslovuje....

Jindřich Čech, sociální sítě

Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd.

reálném strachu a nereálném strachu – ten druhý je úzkost. 
QUOD SEQUITUR, FUGIO, QUOD FUGIT, USQUE SEQUOR (Ovidius, Lásky)
Před tím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále.
Definice strachu se často plete s definicí úzkosti. Toto překrývání významu snižuje výhody používání dvou různých slov k označení příbuzných, ale odlišných fenoménů. Freud (1917) například psal o reálném strachu a nereálném strachu – a ten druhý označoval jako úzkost. Přitom mezi strachem a úzkostí lze jasně rozlišovat, aniž bychom se museli uchylovat ke specializovaným technickým významům, odlišným od těch, které se používají v běžné řeči: strach můžeme chápat jako určitý způsob myšlení, úzkost jako emoci.
Jedna ze slovníkových definic strachu uvádí: „…děsivé rozpoznání něčeho, co může způsobit zranění, potrestat apod.“ (Webster’s New International Dictionary of the English Language, 1949). Jiný slovník definuje strach jako „možnost, že se stane něco obávaného nebo nechtěného“ (Standard College Dictionary, 1963). Je příznačné, že slovo strach (anglicky fear) je odvozeno od starého anglického slova, znamenajícího pohromu, nebezpečí (Oxford English Dictionary, 1933).
Tyto definice zdůrazňují význam strachu jako zhodnocení aktuálního nebo potencionálního nebezpečí. V tomto smyslu představuje strach kognitivní proces – na rozdíl od emocionální reakce. Konkrétní psychický proces zahrnuje všimnutí si, uvědomění si nebo očekávání, že se může stát něco nepříjemného. Úzkost je na druhé straně definována jako „…stav emocionálního napětí…“ (Standard College Dictionary, 1963).
Tento stav je charakterizován takovými přívlastky jako napjatý, nervózní, vyděšený, „roztřesený uvnitř“. Pojem úzkosti často používají výzkumníci a kliničtí pracovníci k popisu stavů sahajících od mírného napětí na jedné straně až po děsivou hrůzu na straně druhé.
Mezi strachem a úzkostí nejsou ostré hranice. Jsou mezi nimi plynulé přechody. Je - li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkost - jde - li nám o maximální zdůraznění odlišností, může být relativně stálou vlastností osobnosti.
Úzkostný člověk se v tomto případě cítí ohrožen, ale neví čím. Úzkostné osobnosti si zachovávají více méně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek.  

Úzkostnost může vzniknout na základě vrozených dispozic i za přispění silnějších psychických traumat - přetěžování nervové soustavy, konfliktní situace, nepříznivé sociální poměry apod.

Každý člověk se snaží zorganizovat si "svůj svět" tak, aby se v něm cítil bezpečný. Objeví-li se něco neznámého, co daný řád (pravidla, způsob myšlení, konstelaci životních podmínek) náhle naruší, vyvolá to pocity nejistoty, obavy, ale i úzkost a strach.
Mnozí vynikající duchové lidstva se stali oběťmi obav svých současníků proto, že hájili nezvyklé, nové, revoluční názory ve vědě, v technice i ve společenské praxi. I u dětí se objevují úzkosti a pocity ohrožení jako důsledek změn např. sociálního prostředí.
Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd.
Ostatně bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.
Náš svět má v závislosti na celkové úrovni našeho poznání určitou kognitivní strukturu. Nejasná a prázdná místa se snažíme zaplnit. Úroveň tohoto zaplnění odpovídá našim zkušenostem a znalostem, úrovni společenského poznání, našim pověrám, předsudkům atd. Platí, že nějaké vysvětlení, nějaké zaplnění bílého místa je lidem milejší než žádné, poněvadž z "likvidace" (i když jde jen o likvidaci domnělou) nejasnosti a mnohoznačnosti těžíme snížení hladiny úzkostnosti.

Zejména tehdy zapadne-li znakové vysvětlení harmonicky do celého rámce našich představ, postojů a zájmů. V návaznosti na výzkum vrozených orientačních reakcí, které se u vyšších živočichů projevují zaměřením receptorů na neznámý nebo nezvyklý podnět dospěli někteří psychologové k názoru, že mírná nejistota (nejistota ve smyslu otázky "co je to" nebo "co se to děje či bude dít"( optimálně mobilizuje zvídavost), tj. orientačně pátrací aktivitu.
V situaci, kde žádná nejistota neexistuje (nic nového žádné překvapení), aktivační úroveň je nízká, ochabuje zájem a pohotovost k akci. Je-li naopak situaci příliš nejistá, nepřehledná, inklinujeme k úniku, cítíme obavy a úzkost.
Strach i silnější úzkost jsou prožívány jako škodlivé, nepřijatelné, trýznivé napětí, často s více či méně výraznými pocity nepříjemné tísně v srdeční krajině nebo kolem žaludku. Strach i úzkost nás zneklidňují, vyvolávají v nás tendenci k reakcím averzivního typu (útěk, úhyb, odvrat), které jsou funkčně neslučitelné s činnostmi jiného, nikoli averzivního typu.
Pohotovost k averzivním reakcím je atributem všech emočně negativních reakcí. Averzí však nemusí být jen útěk či úhyb. Tělesným pohybem vyjádřená averze bývá v dnešních podmínkách života nahrazována různými symbolickými a vnitřními modalitami úhybu.

Negativní emoce mohou aktivovat chování, které není přímo útěkem, nýbrž jen náznakem úhybů.


#ÚZKOST #STRACH EMOCE NEGATIVNÍ KOGNITIVNÍ MYŠLENÍ  NEJISTOTA

MENU:

Krásná země česká Sociální sítě Humor a vtipy Žena je původce činu Kočky Sobě Videa Svoboda a demokracie Historie Zdraví Skupinová hloupost (groupthink) Slova na neděli USA životní filosofie Fotografie Humor Přátelství Svět internetu Česká lidová muzika české hovory na netu O životě Umění Sociální příčiny irracionality Americký sen Fotografie přírody Karel Kryl Pohádka lásky Zdraví a pohyb Česká písnička Štěstí získává přátele #redcardforZeman CICERO Etické principy Groupthink Jak na to Skupinová hloupost Spotřebitelské chování Cestování Domov Kavalerie Konvoj Krásné ženy Myslivost Přítel Tester Ze života Český web #US-Army-DragoonRide Amerika Barvy podzimu Bilance California Dovolená Dragoon Google Ideologie Internetová závislost Komentáře Komunizmus O stupiditě O stáří Obrázky .gif Perská kočka Poruchy osobnosti Počasí Prevence Puer Senex Renata US lol Írán Čas říci sbohem Český atentát Český sen Accordeon Anonymous Automobily Až na dno Barvy jara Bohémův sen Bylinky Celtic Woman Corse Duše Déjá vu Evergreen Evropa a my HOBBY Hity Hloupost Internet It's A Long Way To Tipperary Jeleni Kalifornie Korsika Krajina Levitace Léčivé rostliny Marie Rottrová Marlene Dietrich Momentky a cesty Město Písek Na loveckých stezkách Pohádky a my President Psychopatie Rady a tipy Roxette Svatý Václav Svoboda T.G.Masaryk Totalita Veteráni Videa jeleni Violin Concerto Volby Zima v Česku Zločiny Změny počasí Zázvor práci Úvod Čas pomoci Řemesla a umění 1968 AMICUS RES Afrika Agrese Akáty bílé Alkohol Amy McDonald Andrea Bocelli Android Anna Kurnikova Anna Netrebko Armáda Astrologie Atacama Ateroskleróza Autosalon Ave Maria Barvy léta Barvy zimy Beatles Bez černý Bioklimatologie Boeing A380 Bon Jovi Boží Muka Chicago Hard To Say I' m Sorry Den deštivý Deprivace Dobrý voják Švejk Dopravní letadla Dragoon Ride Dům Earth Day Emoce a úžas Eric Clapton Erin Mc Carley Felicita František Kopecký František Poupě Françoise Hardy Friends Havel Herec Pavel Nový Herec Tomáš Hanák Hi Historical music Holy Night Hospoda Hybridní pohon Immanuel Kant Indiánský systém Internet a Google Chrome Introvert Iveta Bartošová Jak se loví jeleni Janine Jansen Jaterní poruchy a životospráva Jeep Jiřina Fikejzová John Denver Judita Čeřovská Kanada Karel Schwarzenberg Karikatury Karty Kemel Klaus Kodex Kočka domácí Kritika Krmeliště online Krásná dudačka Kuchyně Kytara Laughing babies [HQ] Legendy mládí a stáří Lita Ford Markéta Hejná Marta Kubišová Martin Stropnický Max Kašparů Med Megan Fox Melody Boys Metanol Meteorotropie Mexico Migrace Mince Motorové kolečko Motory Máma Měsíční svit Nordic walking O Evě a Adamovi O dobrodiních O spánku a přírodě OLD DRAGOON vs US ARMY Obrázky Osobnosti Ozbrojení brigádníci Paměť Partička Pes Pes velký švýcarský Pie Jesu Pinterest Pirátství Pomlázka Popravy Poušť Pozdrav Pán Bůh Praha Pro radost Prohibice Práce Psychologie osobnosti Queen R.A.Dvorský Radůza Recepty a rady Recepty k vaření Renault Rick Astley - When I Fall In Love Rudolf Pellar Rusko SIGA Samsung Sarah Brightman Sedm statečných Seneca Lucius Annaeus Sex Music Skutečné příběhy Skřivan Slavnosti Slovensko Smích a úsměv Snář o koních Sophia Antipolis Soud ústavní Soumrak selského stavu South Africa foto Sova Sputnici Stres Stryker Svobodní koně Taxmeni Taťána le Moigne Tenkrát na západě The Rubettes Tipperary Tipy a návody Toyota Trampské písničky Traviči orlů Tresty Trhové Sviny Trpajzlíci Trubači Trubka v hudbě Trumpet tunes Twitter U křížku Vajíčka Vaření Velikonoční svátky jara Verše Vladimír Páral Vlaštovičník větší Vlaštovka Václav Havel Vědomí a podvědomí WC STORY Webkamery White Acasias William a Kate Zahrada Zdeničko má Zelený Raoul Night Late Show Zkázoděl Zlato Zubři online koření nedávejte srdce nesvěřujte se peníze Úvahy Úzkost Černá zvěř Český Krumlov Šperky Šumava Šťastná ústa Žaludy Ženy Žižkovská píseň práce Žurnalistika

NAJDĚTE SI CO VÁS ZAJÍMÁ

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...