 |
| Boží Muka na jaře |
O krizi psaného práva, o tom, jak se „legislativa" neúnosně komplikuje a hypertrofuje v marné snaze reagovat na stále proměnlivější věci a vztahy, mluví právní teoretici všude možně. Česko a jemu podobné země jsou ale speciální případ. Zákonodárné údernictví se u nás roubuje na socialistický právní nihilismus. Další prameny práva - zvyky, mravy, precedenty - jsou pořád popelkou, ani po dvaceti letech není moc na co navazovat. O to silnější je touha „napsat to", jak se máme chovat, do zákonů. Za které se můžeme - stát, úřady, soudci, policie, exekutoři, ale vlastně kdokoli - pohodlně schovat. Zákony jsou ovšem katastrofálně nepřehledné a vznikají chaoticky, jako ten o sociálním pojištění. Suma rozumu „Každý přemýšlející pozorovatel dojde brzy k tomu, že to právo, které tvoří parlament, není suma rozumu, ale výsledek kompromisů, zájmů, předsudků, prestižních soubojů, lobbyistů," řekl soudce Vojtěch Cepl v jedné své přednášce z roku 1999.
-
„Spousty věcí, které se regulují právem, by se regulovat neměly a nemusely. Morálka se někdy zbytečně nahrazuje právem."
Jistě. Kdyby nám bylo jasné, že se sluší uklízet zasněžené chodníky a psí trus na nich, nebylo by potřeba to řešit zákony, vyhláškami a pokutami.
(Jan Lipold)
