 |
Dionysus a Eros Neapol Archeologické muzeum |
Legenda se může jevit jako autobiografie konkrétního světce, ovšem při podrobnějším zkoumání zákonitostí legendy pochopíme, že to tak vždy není a že v ní ani nejde o přesný a pravdivý popis života světce s uvedením všech faktografických údajů. Autor legendy nechce jen popsat život svatého od narození do smrti, důležitější je posílit kult duchovní osobnosti, zvýraznit mimořádné činy, vzbudit ve čtenářích úctu a obdiv, a také naději a povzbuzení. I když legenda vycházela vstříc lidovému vkusu, byla literaturou oficiální a bylo by mylné ji považovat za druh lidového čtení už proto, že až do vrcholného středověku byla vesměs psána latinsky.
Je pochopitelné, že legendy nebyly psány jen o svatých, ale také o králích (a to zvláště v 11. a 12. století), kteří potřebovali upevnit svou moc, potvrdit oprávněnost své vlády a získat větší úctu a vážnost. A tak jsou tyto královské legendy líčením slavných rodů, předků atd.
Vzhledem k celkovému rázu středověké literatury jsou autoři legend až na výjimky neznámí. Jednou takovou známou výjimkou je Řehoř Veliký, autor legendy o Benediktovi.
Dále také - v souladu s celkovým rázem středověké literatury - je legenda vyprávěním více méně schematickým a modelovým vykazujícím určité typické prvky podobné ve všech legendách.
Často se vyskytujícím prvkem je výčet významných a známých osobností jakožto svědků zázraků a velkých činů konkrétního světce. Takto se autor snažil získat důvěru čtenářů a dodat svému vyprávění větší vážnost.
Autor nebo autoři s také příliš nezaměřovali na dětství světce, ale spíš na období, ve kterém vykonával zázraky, založil řád apod. Obvyklé také je, že se zde zcela podle pravidel středověké literatury používá symbolů a alegorií.
Typickým a opakujícím se prvkem v legendách jsou tzv. topoi. Je to řecký výraz pro určitá místa v textu, která jsou jakýmsi společným jmenovatelem všech legend a jsou natolik obecná a v legendách častá.
Nejznámější topos je puer senex (puer=mladík, mladý; senex=stařec, starý; v překladu něco jako "mladý stařec", "mladík jako stařec"), který má svůj původ v pozdní antice. Curtius uvádí: "Všechny rané i vrcholné fáze určité kultury oslavují jinocha a zároveň prokazují úctu stáří. Ale pouze pozdní období vypracovávají ideál člověka, v němž polarita mládí a stáří tíhne k vyrovnání".
Už u Cicerona, Vergilia a Ovidia najdeme obdiv k těm, kteří jsou mladí tělem, ale staří - ovšem stáří je zde symbolem moudrosti - duchem.
Také u druhé sofistiky se setkáváme s tímto topem a to dokonce v inverzní podobě, tedy "stařec jako chlapec". Zde se mluví o starcích, kteří si uchovali krásu a svěžest mládí.
Puer senex je tedy topos oblíbený už v době klasické, vrcholu dosáhl v období pozdním. Zajímavé je, že analogické formule se objevují i v Bibli. Tady se hodně setkáváme s motivem stařeckých šedin jakožto symbolem moudrosti, která patří ke stáří. Výrazy "šedivý" a "šediny" přecházejí ve svém metaforickém významu do řeči církevních otců a jsou vždy symbolem moudrosti.
Poznámka: Hagiografie je slovo řeckého původu a je doslova označením pro svaté psaní, tedy "psaní o svatých". Je složeno ze slova hagios, což znamená svatý, posvátný a grafein, což znamená psát, popisovat.
Zdroj: curiavitkov.cz, foto cs.wikipedia.org
Puer je senex (latina pro "starý muž"), spojené s Bohem Apollo - disciplinovaný, řízené, zodpovědný, racionální, přesný. Naopak, ve stínu senex je puer, související s Dionysus , nespoutaný instinkt, poruchy, intoxikace, rozmarnost.
Podobně jako všechny archetypy, Puer je bi-polární, obsahuje i "pozitivní" a "negativní" aspekt. "Pozitivní" straně puer jeví jako Boží dítě, které symbolizuje něco nového, potenciál pro růst, naděje pro budoucnost. On také předznamenává hrdinu, kterým se občas stane (např. Heracles ).
"Negativní" strana je dítě, muž, který odmítá dospět a čelit výzvám života tváří, místo toho čeká na své lodi, aby přišli a vyřešili všechny jeho problémy.
Moudro pro přátele : Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
