Zdeničko má - Božejáci U Zborova

Ilustrační fotografie

zájem státu je přednější, vyšší než zájem a životy lidí, byť vládnoucích

Immanuel Kant

PRINCIPES MORTALES, RES PUBLICA AETERNA
Přední mužové (představitelé státu) jsou smrtelní, stát je však věčný "Co tím chtěl (autor) říci?" Smysl: zájem státu je přednější, vyšší než zájem a životy lidí, byť vládnoucích. Podle Tacita (Letopisy 3,6) vyjádřil tuto myšlenku císař Tiberius v provolání k římskému lidu, který byl rozrušen náhlou smrtí Germanika (Augustův nevlastní syn) a pobouřen tím, jak malé pocty mu byly posmrtně prokázány.
Výklad Kantova díla K věčnému míru
1.) Nechť žádné rozhodnutí o míru není platné, obsahuje-li výhradu, která může znamenat budoucí válku.
Kant argumentuje tím, že by nešlo o skutečný mír, nýbrž o pouhé přerušení války, nepřátelství.

2.) Stát nesmí získat žádný jiný samostatný stát (ať už malý nebo velký) děděním, výměnou, koupí nebo darem.”
Stát není, na rozdíl od půdy, na které leží, majetkem, ale je to společenství lidí, které nikdo jiný, kromě samotného státu, nemůže ovládat, ani mu rozkazovat.

3.) Stálé armády se mají postupně úplně zrušit.
Podle Kanta jsou stálé armády zdrojem všech válek. Ohrožují jiné státy svou připraveností k válce. Ostatní státy jsou pak nuceny se předhánět v počtu ozbrojenců, který se zdá být nekonečným.
Kant také kritizuje degradaci člověka na pouhý nástroj určený k zabíjení (a případně k zabití), což se neslučuje s lidskými právy v nás samotných.

4.) Ve spojení s vnějšími věcmi státu nebude uzavřen žádný státní dluh.
Úvěrový systém, pokud je využíván mocnostmi jako nástroj agrese proti ostatním, ukazuje sílu peněz v té nejhorší podobě. Tato možnost lehce vést válku, spojená u vládců s náklonností k ní, je velikou překážkou věčnému míru. Zahraniční dluhy by měly být tím spíše zakázány, protože nakonec nevyhnutelný státní bankrot musí nutně dalším státům způsobit škody, což by pro ně bylo veřejnou újmou.

5. Žádný stát nebude násilím zasahovat do zřízení a vlády jiného státu.
Takovýto zásah by byl zřejmým zločinem a učinil by autonomie všech ostatních států nejistými.

6.) Žádný stát by neměl ve válce s jiným státem povolit takové projevy nepřátelství, které znemožní vzájemnou důvěru v budoucím míru. Takovými projevy jsou: osnování úkladných vražd, travičství, porušování dohod, podněcování pro velezradu.
To jsou podle Kanta nečestné válečné úskoky. Ve válce musí zůstat ještě určitá důvěra v nepřítelovo smýšlení, protože jinak by nebylo možné uzavřít mír a nepřátelství by vyústilo ve vyhlazovací válku.

Články k věčnému míru mezi státy

Druhou část Kantova díla tvoří tři články. První pojednává o typu zřízení, které je jediné možné pro ustavení věčného míru. Druhý článek vysvětluje pojetí mezinárodního práva, založeného na federalismu svobodných států. Poslední, třetí, článek se týká mezinárodního občanského práva.

1.) Občanské zřízení každého státu má být republikánské.

Jak Immanuel Kant uvedl ve 2. předběžném článku, stát je společenstvím lidí, které nikdo jiný, kromě samotného státu, nemůže ovládat, ani mu rozkazovat. Podle současné terminologie se tedy jedná o demokratickou vládu, Kant ovšem pro definici demokracie nejspíše vychází z Platónova a Aristotelova záporného náhledu, proto pochopitelně demokracii jako “vládu lůzy” odmítl. Namísto pojmu demokracie tedy používá termín “Republikanismus.”
Republikánské zřízení založil na třech principech. Principu svobody pro všechny členy společnosti; principu závislosti všech na jednotné ústavě; principu rovnosti před zákonem.
Klasifikuje stát ze dvou hledisek. První hledisko je podle počtu lidí zastávajících vládnoucí post – autokracie – jeden, aristokracie – více, demokracie – všichni. Druhé hledisko se zaměřuje na druh vlády – republikánskou nebo despotickou. Republikánskou vládu definuje podle rozdělení výkonné a zákonodárné moci na dvě nezávislé části, zatímco u despocie jsou tyto dvě moci pohromadě.
V republikánském zřízení se o účasti či neúčasti státu ve válce rozhoduje s ohledem na mínění (souhlas či nesouhlas) občanů. Svobodní občané v republikánském zřízení se budou velmi rozmýšlet, zda se budou angažovat v tak nebezpečném konfliktu, jako je válka, uváží-li všechny válečné útrapy které by museli podstoupit.

2) Právo národa se má zakládat na federalismu svobodných států.
Národy lze posuzovat jako jednotlivé lidi, kdy se ve svém přirozeném stavu omezují už tím, že existují vedle sebe, a z nichž každý může a měl by žádat od druhého, aby spolu kvůli bezpečnosti vytvořili zřízení podobné občanskému, kde každému je možno zaručit jeho právo. Následovalo by odstoupení států od bezzákonné svobody a vytvoření jednoho “státu národů”, který by později ve spojení s myšlenkou mírového svazu, zahrnoval všechny národy světa.
Mírovým svazem by byl nazván zvláštní svaz, který by byl vytvořen pro zabezpečení mírového stavu. Mírový svaz by se lišil od mírové smlouvy tím, že by měl trvale odstranit všechny války, zatímco mírová smlouva se snaží ukončit jen jedinou válku.
Tento svaz by se nezaměřoval na získávání moci, ale na udržení a zachování svobody každého státu bez toho, aby se musel podrobit veřejným zákonům a jejich nátlaku.

Počátek tohoto mírového stavu Kant spatřoval ve velkém a osvíceném národu, který vytvoří republiku, jenž bude tíhnout k světovému míru. Tato republika pak vytvoří základ - střed federace pro připojení států stejného (mírového) smýšlení a zajistí tak mírový stav států a možnost dalšího rozšíření díky dalšímu připojování států.

3) Světoobčanské právo bude omezeno podmínkami všeobecné pohostinnosti.

Žádný jedinec nemá větší právo být na určitém místě na světě než jiný člověk. Cizinec má právo, aby druhý vůči němu nebyl nepřátelský kvůli tomu, že vkročil na jeho půdu, za předpokladu, že se chová mírumilovně.
Každý může uplatňovat návštěvní právo, které opravňuje všechny lidi k tomu, aby přišli do společnosti a to na základě práva společného vlastnictví zemského povrchu, na němž se lidé, jakožto na kouli, nemohou donekonečna rozptylovat, ale musí se strpět vzájemně vedle sebe.
Tato myšlenka světoobčanského práva je nutným doplňkem nepsaného zákoníku politického a mezinárodního práva, které se přetváří ve všeobecné lidské právo.
Touto myšlenkou světoobčanského práva Kant podmínil cestu k věčnému míru.

První dodatek k záruce věčného míru
V této části svého spisu označuje samu “velkou umělkyni přírodu” za záruku věčného míru. Její mechanický proces viditelně ukazuje úmyslný plán, jehož výsledkem je svornost mezi lidmi i proti jejich vůli. Příroda si sama přizpůsobila svět a dala tak sama vzniknout základům pro vznik a vývoj věčného míru. Kant toto přizpůsobení rozčlenil na tři části: postarala se, aby lidé mohli žít v místech, která osídlili; pomocí válek je rozehnala všemi směry, aby osídlili i ty nejnehostinější oblasti; díky stejným (válečným) příčinám je donutila vstoupit do více či méně zákonných vztahů.
Mírový stav není pro Kanta přirozeným stavem. Tím je pro něj spíše válka, nejen jako otevřený konflikt, ale i jako pouhá hrozba válečného aktu. I s přihlédnutím k výše uvedenému Kant dospívá k přesvědčení, že věčný mír je nejen možný, ale i trvalý.
Z tohoto filozofického spisu vychází jedna z koncepcí charakterizující řád v mezinárodní politice. Státy jsou původně v přirozeném neprávním stavu, který je stavem válečným, proto je nutné na základě smlouvy vytvořit svaz národů, který bude založen na principu federalismu jednotlivých států, a tím hájit mír a právní stav.

Immanuel Kant se narodil roku 1724 ve městě Konigsberg, ve Východním Prusku. Jeho otec vyráběl postroje, rodina tedy žila jen ze skromných prostředků. Luteránský pastor byl přesvědčen, že v mladém Immanuelovi objevil talent, a zařídil, aby Kantovi bylo dopřáno důkladné a úplné vzdělání na pověstném místním gymnáziu, které by jinak bylo nad skromné prostředky jeho rodičů. Étosem této školy byla upřímná oddanost Lutheranismu.

Kant již brzy ve svém mládí velice trpěl předčasnou ztrátou svého otce i matky. Také trpěl svojí tělesnou vadou, stejně jako tím, že je znatelně malého vzrůstu.
Navzdory těmto překážkám však měl mladý Immanuel Kant široký okruh přátel a obdivovatelů, které získal díky své vrozené slušnosti a silné schopnosti konverzace.

Immanuel Kant – stává se učitelem.
Ve svých šestnácti letech Kant vstoupil na místní univerzitu, kterou o nějakých šest let později úspěšně dokončil. Následně si po několik let vydělával na skromné živobytí jako domácí učitel, až do té doby, kdy se jeho finanční vyhlídky mírně zlepšily, a to díky nezaplacenému univerzitnímu učení, které s sebou přineslo více příležitostí k vyučování soukromému.
Kant začal získávat pověst dobrého učitele, a dokonce mu byla ostatními univerzitami nabízena zaměstnání. Ve svých čtyřiceti letech byl Kant velice potěšený, neboť mu bylo nabídnuto profesorské místo v jeho rodném Konigsbergu. Kantova dřívější práce zahrnovala především oblasti matematiky a dynamiky. Jeho nové jmenování však bylo zaměřené na metafyziku a logiku.
Kant byl velice populární jako názorný lektor, a to natolik, že pro studenty bylo nezbytné být na lekci třeba i o hodinu dříve proto, aby si mohli být jistí, že budou mít volné místo. Takový byl o jeho přednášky zájem !

Immanuel Kant – publikuje svá slavná díla.

Když byl Kant ve své profesorské pozici nějakých 12 let, začala se v tisku objevovat Kantova slavná filozofická publikace. V roce 1781, když už Kantovi bylo téměř 60 let, objevilo se jeho dílo

„Kritika čistého rozumu“.

„Kritika čistého rozumu“, jeho následující dílo z roku 1788 „Kritika praktického rozumu“ a konečně jeho další práce z roku 1790 „Kritika soudnosti“ měly opravdu nesmírný dopad na filozofický a intelektuální život Evropy a světa.
Immanuel Kant – na konci života.

Jako lektor zůstal Kant aktivní až do roku 1796, během jeho posledního roku se jeho jasná a živá mysl stala melancholickou a zastřenou. V únoru roku 1804 Immanuel Kant ve svém rodném městě zemřel. Jeho ostatky byly pohřbené za velkého obřadu a za přítomnosti lidí z mnoha částí Německa.
V roce 1881 byl jeho hrob zrekonstruovaný a jeho ostatky byly v roce 1924 znovu pohřbené v impozantnějším nově postaveném přístavku katedrály.
Po druhé světové válce upadlo Východní Prusko za „železnou oponu“. To pravděpodobně v roce 1950 přispělo k vandalskému a ničivému otevření a vyprázdnění Kantova sarkofágu.

Zdroj a literatura: Lexikon historie Immanuel Kant: Perpetual peace: a philosophical sketch, In Vasquez, J. (ed.): Classics of international relations, New Jersey, Prentice-Hall, 1996 Seminární práce Mezinárodní vztahy a evropská studia – Politologie www.celysvet.cz/kant Doporučená literatura: prof. MUDr Koukolík, DrSc Vzpoura deprivantů články i přednášky

Pražské cesty s fotoaparátem

Pohled na řeku Vltava a část staré Prahy

Momentky - pražské cesty.

Pohled na část  staré Prahy. Pořízeno při vycházce při cestách do Prahy a rodinným provozem ve volném čase návštěvy. Snímků je více, z časových důvodů budou přidány postupně. Nemusíme všude ukazovat jen fotografie z cest po světě, když máme v Česku tak krásná města, jako je Praha. Tady je co fotografovat pořád...celý rok.

Časem budou i videa.

Jitka Hosprová viola koncertuje v Evropě i USA

Jitka Hosprová a její viola

Od sedmi let hrála na housle, od roku 1989 pokračovala studiem hry na violu ve třídě Jana Motlíka na konzervatoři v Plzni a od roku 1995 na pražské HAMU pod vedením Jana Pěrušky. Ještě jako studentka konzervatoře získala 1. cenu v mezinárodní violové soutěži O cenu Beethovenova Hradce v Hradci nad Moravicí v kategorii do 18 let (1993) a působila jako koncertní mistryně skupiny viol v mezinárodním orchestru mladých Die Junge Ostereichische Philharmonie. Poté se začala věnovat sólové dráze.

Vystupovala nebo vystupuje s komorními soubory (Benewitzovo kvarteto, Wihanovo kvarteto, Stamicovo kvarteto a další) i symfonickými nebo komorními orchestry (Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Plzeňská filharmonie, Moravská filharmonie Olomouc, Severočeská filharmonie Teplice, Pražský komorní orchestr, Vídeňský rozhlasový orchestr ORF, France Chamber Orchestra a další).

Je členkou komorních souborů Duo Morpheus (Jitka Hosprová – viola, Michal Mašek – flétna), trio Siraels (Pavlína Senić – soprán, Jitka Hosprová – viola, Lada Bartošová – klavír) a Bohemia Luxemburg Trio (Carlo Jans – flétna, Jitka Hosprová – viola, Kateřina Englichová – harfa).

Koncertuje v Evropě i USA. Od roku 2001 její nahrávky vycházejí na kompaktních discích. Hraje na mistrovský nástroj od Gaspara Strnada z roku 1792. Z cs.wikipedia.org

Legendy mládí a stáří autobiografie antická literatura hagiografie

Dionysus a Eros Neapol
Archeologické muzeum

Legenda (v překladu doslova to, co má být čteno). Její počátky sahají do 2. stol. po Kristu., kdy vznikla z vyprávění o osudech mučedníků a životopisů svatých a souvisela již s biografickými tendencemi antické, zejména římské literatury, dále pak také s aretalogickými výtvory (vyprávění o ctnostech projevujících se konáním zázraků; řec. areté - ctnost) pozdní antiky.

Legenda se může jevit jako autobiografie konkrétního světce, ovšem při podrobnějším zkoumání zákonitostí legendy pochopíme, že to tak vždy není a že v ní ani nejde o přesný a pravdivý popis života světce s uvedením všech faktografických údajů. Autor legendy nechce jen popsat život svatého od narození do smrti, důležitější je posílit kult duchovní osobnosti, zvýraznit mimořádné činy, vzbudit ve čtenářích úctu a obdiv, a také naději a povzbuzení. I když legenda vycházela vstříc lidovému vkusu, byla literaturou oficiální a bylo by mylné ji považovat za druh lidového čtení už proto, že až do vrcholného středověku byla vesměs psána latinsky.

Je pochopitelné, že legendy nebyly psány jen o svatých, ale také o králích (a to zvláště v 11. a 12. století), kteří potřebovali upevnit svou moc, potvrdit oprávněnost své vlády a získat větší úctu a vážnost. A tak jsou tyto královské legendy líčením slavných rodů, předků atd.
Vzhledem k celkovému rázu středověké literatury jsou autoři legend až na výjimky neznámí. Jednou takovou známou výjimkou je Řehoř Veliký, autor legendy o Benediktovi.
Dále také - v souladu s celkovým rázem středověké literatury - je legenda vyprávěním více méně schematickým a modelovým vykazujícím určité typické prvky podobné ve všech legendách.

Často se vyskytujícím prvkem je výčet významných a známých osobností jakožto svědků zázraků a velkých činů konkrétního světce. Takto se autor snažil získat důvěru čtenářů a dodat svému vyprávění větší vážnost.
Autor nebo autoři s také příliš nezaměřovali na dětství světce, ale spíš na období, ve kterém vykonával zázraky, založil řád apod. Obvyklé také je, že se zde zcela podle pravidel středověké literatury používá symbolů a alegorií.
Typickým a opakujícím se prvkem v legendách jsou tzv. topoi. Je to řecký výraz pro určitá místa v textu, která jsou jakýmsi společným jmenovatelem všech legend a jsou natolik obecná a v legendách častá.
Nejznámější topos je puer senex (puer=mladík, mladý; senex=stařec, starý; v překladu něco jako "mladý stařec", "mladík jako stařec"), který má svůj původ v pozdní antice. Curtius uvádí: "Všechny rané i vrcholné fáze určité kultury oslavují jinocha a zároveň prokazují úctu stáří. Ale pouze pozdní období vypracovávají ideál člověka, v němž polarita mládí a stáří tíhne k vyrovnání".  

Už u Cicerona, Vergilia a Ovidia najdeme obdiv k těm, kteří jsou mladí tělem, ale staří - ovšem stáří je zde symbolem moudrosti - duchem.
Také u druhé sofistiky se setkáváme s tímto topem a to dokonce v inverzní podobě, tedy "stařec jako chlapec". Zde se mluví o starcích, kteří si uchovali krásu a svěžest mládí.

Puer senex je tedy topos oblíbený už v době klasické, vrcholu dosáhl v období pozdním. Zajímavé je, že analogické formule se objevují i v Bibli. Tady se hodně setkáváme s motivem stařeckých šedin jakožto symbolem moudrosti, která patří ke stáří. Výrazy "šedivý" a "šediny" přecházejí ve svém metaforickém významu do řeči církevních otců a jsou vždy symbolem moudrosti.

Poznámka:  Hagiografie je slovo řeckého původu a je doslova označením pro svaté psaní, tedy "psaní o svatých". Je složeno ze slova hagios, což znamená svatý, posvátný a grafein, což znamená psát, popisovat.

Zdroj: curiavitkov.cz, foto cs.wikipedia.org

Puer je senex (latina pro "starý muž"), spojené s Bohem Apollo - disciplinovaný, řízené, zodpovědný, racionální, přesný. Naopak, ve stínu senex je puer, související s Dionysus , nespoutaný instinkt, poruchy, intoxikace, rozmarnost.

Podobně jako všechny archetypy, Puer je bi-polární, obsahuje i "pozitivní" a "negativní" aspekt. "Pozitivní" straně puer jeví jako Boží dítě, které symbolizuje něco nového, potenciál pro růst, naděje pro budoucnost.  On také předznamenává hrdinu, kterým se občas stane (např. Heracles ).
"Negativní" strana je dítě, muž, který odmítá dospět a čelit výzvám života tváří, místo toho čeká na své lodi, aby přišli a vyřešili všechny jeho problémy.

Moudro pro přátele : Mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Když o česku tak na českém webu pracovní skupiny a z českého google

Vše moudré, co lidstvo vymyslelo, bylo zapsáno
 či vyřčeno.
 Zbývá se podle toho začít chovat.

Hezky česky si to povíme...
Ovšem kdo by to řekl lépe než zkušený a známý člověk. Žena v Česku u internetového Velkého Bratra - Google.
Přečtěme si co se píše na webu, je to aktuální a konstatuje stále situaci. Jen tak se nezmění. Jen Čas umožní změnu. Čas pokryje díry v systému, to jistě Taťána le Moigne dobře ví, má už zkušenost...
    cituji její slova:
"Věřím, že přijde doba, kdy budeme sebevědomou zemí s dobrými zákony a zdravými lidmi, pokud je to to, co opravdu chceme, a tedy pro to také něco uděláme. A pokud budeme mít to štěstí, že mír dál zůstane nad naší krajinou. Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno, i sebe, zpívá se v krásné písni Baroko. Jelikož jsem životní optimista, věřím, že jsme navzdory všemu, co máme za sebou, neztratili sami sebe. A jak říkával můj děda, vše moudré, co lidstvo vymyslelo, již bylo zapsáno či vyřčeno. Zbývá se podle toho začít chovat."
   Připomenutí kdo to je: Taťána le Moigne (42) vystudovala informatiku na Vysoké škole ekonomické. Od října 2006 řídí zastoupení společnosti Google v České republice. V oboru informačních technologií působí sedmnáct let, pracovala například pro firmy Digital Equipment nebo Abakus Distribution. Deset let strávila ve společnosti Microsoft, kde pracovala na obchodních a marketingových pozicích v Praze, Mnichově a Londýně.

  Vše moudré, co lidstvo vymyslelo, již bylo zapsáno či vyřčeno. Zbývá se podle toho začít chovat.

A teď natvrdo:
Češi ve velkém cestují, poznávají svět, učí se cizí řeči. Mladí lidé mají svůj názor a zdá se, že se cítí být nejen Čechy či Moravany, ale i Evropany. Máme krásnou a malebnou krajinu. Můžeme kdykoliv odjet a kdykoliv se vrátit. Doma už neříkáme jiné věci než ve škole. To je jen pár věcí, kvůli kterým jsem zpátky. S malým dodatkem: ty poslední dvě věty v tom výčtu jsou naprosto zásadní.

Život v cizině ukázal, kolik dobrého máme doma, ale také umožnil porozumět bolesti těch, kteří jako já odešli, ale nesměli se vrátit.
Mých 20 let svobody mi umožnilo pochopit řadu věcí. Že svoboda je poznaná nutnost a jako životní hodnota ničím jiným nenahraditelná. A že úcta ke svobodě začíná ve výchově, tedy uvnitř každého z nás. Zároveň mě samozřejmě řada věcí trápí, a to přesto, že si uvědomuji, že léčba schizofrenie, pokud je vůbec možná, je velice obtížná a dlouhodobá. Svobodu jsme získali, bohužel bez detailního návodu, jak s ní naložit.
Málokomu před těmi dvaceti lety došlo, že svoboda je především zodpovědnost.
K sobě i k druhým:
 Národ, zvyklý léta brilantně manévrovat v režimu, co není zakázáno, je dovoleno, přešel s flexibilitou sobě vlastní do režimu dovoleno je i to, co je zakázáno. Z dnešního pohledu je evidentní, že česká společnost je stále nemocná.
Důvodů je mnoho.
! Absence hodnot a jasně vymezených hranic, co je správně a co už ne. Kvalita práva a jeho vymahatelnost. Nedostatek charakterů, osobností, obecně uznávaných vzorů pro naši společnost. Lhostejnost lidí jako důsledek ztracené víry a naděje v lepší vedení naší země. Necitlivost k přírodě a krajině. Nedostatek vkusu a citu pro skutečnou kvalitu a nadčasovou krásu. Konzum v nás. Zoufalá úroveň péče o starší občany. Až na výjimky katastrofální úroveň vzdělávání. Naprostá absence systémové výchovy ke slušnosti, ohleduplnosti, pokoře, toleranci a úctě jako nutných pilířů zdravé společnosti.
Tvorba pseudocelebrit a ignorance opravdových celebrit. Praha jako stát ve státě. Zanedbaný rozvoj měst a obcí. Sebestřednost a zahleděnost do sebe. Malost. Závist. !

Najdeme i některé české pozitivní vlastnosti a skutky? Ano. Třeba  zde.

Zdroj: idnes.cz

+Taťána le Moigne

Lucius Annaeus Seneca O dobrodiních. Neznám nic horšího než moc pozdě!

Lucius Annaeus Seneca

XXVIII Seneca O dobrodiních

Jdi do sebe a uvažuj, zda ses odvděčil všem, kterým jsi byl vděčností povinován, zda nikdy u tebe žádná povinnost nepřišla zkrátka.

Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.) byl římský filosof, dramatik, básník a přední politik za císaře Nerona.

..."neznám nic horšího než moc pozdě...” Myslím, že nejhorší okamžik je, když si umírající uvědomí, že chtěl, ale nežil.

Seneca nám lidem může svou knihou O dobrodiních pomoci. Všichni lidé mají společný svůj původ. Ať už žijí na počátku našeho letopočtu, nebo v dnešní době, jsou lidmi myslícími a chybujícími. Jsou nedokonalí. Pokud sledujeme vývoj filosofického myšlení, můžeme se dobrat k poznatku, že jejich základní odkaz spočívá v lidské dokonalosti.

I Seneca se snaží lidem ukázat, jak být dokonalí. Proč ale zůstat jen u teorie. Proč by lidé, kteří si něco přečtou a mravně je to povznese, to neměli zkusit na vlastní kůži, trochu se sami se sebou poprat a být lepšími?

Možná, že to vyplývá z jejich lenosti, možná ze strachu, že jim jejich proměna nepřinese požadované ovoce. Než aby žili spokojeně, vrhají se lidé raději do bezpečí, která jim slibují útrapy, s nadějí, že se těmto útrapám vyhnou. I zde platí staré dobré přísloví, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A člověk ze zvědavosti okusí všechno.
Ctnost, moudrost a dokonalost jsou pro lidi pojmy zdánlivě nedosažitelné, imaginární, tak proč by měli

Bez domova je spánek dobrodiní lavičky

ztrácet čas ve snaze jich dosáhnout? Proč by měli konat dobrodiní a proč by měli být někomu jinému za dobrodiní vděční, když ani ostatní tak nečiní? Člověk přece ze sebe nebude dělat naivního hlupáka. Ale hlupáka ze sebe bohužel dělá právě tímto smýšlením. “Skutečnost, že je velké množství nevděčníků, nás nesmí učinit váhavějšími v konání dobrých skutků. Pokud dobré skutky nekonáme, sami počet nevděčníků zvětšujeme”. Věci trvalé není možné změnit hned. Proto, když se rozhodneme být lepšími, nesmí nás počáteční nesnáze a nepochopení odradit.

Člověk ze své přirozenosti miluje sám sebe. Z toho vyplývá, že se vyhýbá všemu, co by mu škodilo, a
vyhledává to, co je mu prospěšné. Proč by se tedy měl vzdávat svého dobrodiní a vděčnosti, které považuje Seneca za dvě nejkrásnější věci na světě? Dobrodiní nespočívá ve věcech samých, ale v úmyslu činit dobro. Proto to není něco, na čem člověk lpí a mohl by to ztratit.  
Dobrodiní je trvalé a nezaniká, ani když ho neuskutečníme. Je to takový čin, který nemůže zmařit žádná síla.
Zdá se, že tyto argumenty jsou dost přesvědčivé k tomu, aby o dobrodiní člověk začal přemýšlet a nezůstal jen u myšlenek. Zároveň se však musí vyvarovat takového dobrodiní, které je prospěšné pouze jemu samotnému.

“Dobrodiní je akt vůle, avšak prospět sám sobě, to je nutnost. Proto sám sobě člověk dobrodiní poskytnout nemůže. Může jej dát někomu jinému, stejně jako jej může být dlužný někomu jinému. Co pokaždé vyžaduje dvě osoby, nemůže proběhnout vnitru osoby jediné”, (Seneca). Tímto Seneca vymezuje poskytování dobrodiní vůči okolnímu světu, nikoliv sám sobě. Nabízí se otázka, zda má člověk poskytovat dobrodiní každému, nebo si má vybírat a podle čeho. I na to Seneca myslel. Člověk by si měl vybírat lidi, kteří jsou jeho dobrodiní hodni. v opačném případě by totiž dobrodiní rozhazoval než poskytoval.

Při výběru se člověk řídí svým rozumem.

Dobrodiní nesmí být prokazováno komukoli v davu, plýtvání čímkoli není chvályhodné a nejméně plýtvání dobrodiním. Jestliže při konání dobra nebudeme rozumně uvažovat, přestanou to být dobrodiní a bude to něco jiného. Když člověk dobrodiní dává, musí pomyslet i na to, že ono dobrodiní může být přes veškerou dobrou vůli dávajícího pro obdarovávaného škodlivé. Opět je nutné své konání uvážit. V některých případech je dobrodiním odmítnout jeho poskytnutí. “Nechat se uprosit lidmi žádajícími věci, které jim přinesou zkázu, to je krutá dobročinnost.

Tak jako nejkrásnější činností je zachránit někoho proti jeho vůli, i když nechce být zachráněn, stejně tak uštědřit někomu na jeho žádost něco zhoubného znamená pro něj něco nenáviděného, třebaže to bude ze začátku vypadat jako něco dobrého a milého”.

#seneca #dobrodiní