 |
| Angelina Jolie s dětmi |
Robbie Williams - My Way zpívá pro vás...
Samostatné, cílevědomé ženy ovlivní i mužské spisovatele a jejich tvorba (knihy) jsou toho důkazem. Nemohu a nechci jen formálně něco psát, proto tyto krásné, vyrovnané ženy, zde označené jako kočky (kočky sobě) analylizuji při psaní stránky. Možná se podaří víc než jen pokus o zpracování těžkého tématu. Vzdejme ženám takto hold, úctu a lásku.
Obdiv - to je správné slovo...
Vladimír Páral se narodil v Praze roku 1932, gymnázium absolvoval v Brně, Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Pracoval pak třináct let v chemickém průmyslu na severu Čech, především v Ústí nad Labem. Svou prvotinu, humoristický románek Šest pekelných nocí (1964), vydal ještě pod pseudonymem Laban. Pod vlastním jménem debutoval Páral v roce 1964 knihou Veletrh splněných přání, téměř laboratorně věcnou a přitom svrchnovaně ironickou analýzou stereotypního, mechanického života. To autor podtrhl i odpovídajícím stylem plným opakování, závorek, mechanických vět, vynechaných spojek a nedopovězených výroků.
*******************************
Video s Robbie Williams My Way - dívky šílí, je to pěkný chlapec a teen kluci nosí robbie účes
Užijte si to dámy. Vždyť se svět točí kolem vás a podle vás, i když to tak nevypadá...
Veletrh se stal první ze série knih, později autorem označených za "pět způsobů ukájení". Do ní spadaly i další kritické romány ze šedesátých let, vysmívající se konzumnímu, maloměšťáckému, nesmyslnému světu. Soukromá vichřice (1966) vyprávěla o stereotypním životě dvou manželských párů středních let; "soukromá vichřice" nastala, když se jeden z mužů pokusil ze stereotypu vymanit útěkem s mladou dívkou. Pokus ztroskotal, protože zdánlivě velká láska byla jen okouzlením novostí. V knize Katapult (1967) se hrdina Jacek Jošt snažil uniknout stereotypu programovým vytvořením "harému" na trase svých služebních cest; že nejdůležitější hodnotou v životě je pro něj vlastní žena a dítě, to pochopil, až když bylo příliš pozdě. V Milencích a vrazích (1969) si Páral vytvořil symbolický "svět v malém" v domě číslo 2000, obydleném zaměstnanci jednoho podniku. To autorovi poskytlo možnost rozehrát skládanku z rozporů a protikladů třídních, generačních a dalších. Profesionální žena (1971) byla parodií na dobrodružné příběhy o nezdolných ženách, o to paradoxnější, že se odehrávala v severočeských průmyslových kulisách.
V sedmdesátých letech se Vladimír Páral dovedně přizpůsobil realitě. Jeho dříve kritický tón dostal protipól, který bylo možné vykládat buď jako optimisticky souhlasný, nebo jako parodicky výsměšný - jak kdo chtěl. V knize Mladý muž a bílá velryba" (1973) byly těmito dvěma póly vypočítavá kariéristka Edita a hloupoučká Miluška, ale především rezignovaný a skeptický Viktor Panc a nadšený mladík Břeťa Laboutka. Jedinou postavou, pro kterou z šedí života nebylo vysvobození, byla paradoxně Miluška, která se ve své bezbřehé naivitě nedokázala pro nic nadchnout ani pro nic obětovat. Radost až do rána (1975) byla opět variací na páralovské "věčné téma" stereotypu; hlavní postavy, životní ztroskotanci Viola a Kazan, nakonec našli své malé soukromé štěstíčko v životě panelákových kotců, který je zpočátku děsil. To se dalo vykládat i jako pokřivení pod tlakem reality. Generální zázrak (1977) viděl jako východisko v lásce, Muka obraznosti (1980) byla stylizovaná autobiografie, příběh o zrodu spisovatele.
V osmdesátých letech se Páral věnoval sci-fi tématům; tyto knihy (Romeo a Julie 2300, 1982; Pokušení A-ZZ, 1982; Válka s mnohozvířetem, 1983; Země žen, 1987) byly sice obvykle považovány jen za šikovné vyhýbání kontroverzním tématům, ale v podstatě to byly maskované obrázky ze socialistické reality, která vnucovala lidem štěstí i proti jejich vůli.
V devadesátých letech Páral využil změněné politické situace a začal psát knihy s otevřenou sexuální tématikou, kterou musel ve svých dřívějších knihách vzhledem k cenzuře omezovat.
Tak vznikl třeba Dekameron 2000 aneb Láska v Praze (1990), Kniha rozkoší, smíchu a zapomnění (1993) a Playgirls I, II (1994). V knize Tam za vodou (1995) se autor pokusil o čistě humoristický román, ale ukázalo se, že to není právě jeho "parketa". Obecně se dá říci, že Páralova tvorba patřila, zejména u mladé generace, k nejčtenějším knihám své doby.
